Atlas mraků (Cloud Atlas) – Majestátní velkofilm o naději, lásce a reinkarnaci – recenze

CZ Premiéra: 15.11.2012

Když před třinácti lety natočili sourozenci Lana a Andy Wachowski (tenkrát ještě bratři) Matrix, znamenalo to revoluci v moderní kinematografii. Něco podobného se nyní šušká i o jejich nejnovějším počinu, adaptaci románu spisovatele Davida Mitchella Atlas mraků, kterou tito tvůrci cyberpunkové trilogie a epileptického Speed Racera natočili společně s původem německým režisérem Tomem Tykwerem (Lola běží o život, Parfém: Příběh vraha). A tyto domněnky možná nejsou daleko od pravdy.

Nemá smysl zabývat se komplikovaným dějem, je totiž tak spletitý, a je v něm tolik postav, že je jednoduché se v něm ztratit. Odehrává se v několika různých časových rovinách v průběhu několika staletí a vypráví šest příběhů, které by samy o sobě mnohdy vystačily na samostatný film. Někdy na konci 19. století se mladý právník účastní zámořské plavby a na lodi se skamarádí s černým pasažérem – černošským otrokem. V třicátých letech století dvacátého se hudebně nadaný mladík nechá zaměstnat u věhlasného hudebního skladatele a o své práci si dopisuje se svým milencem. V letech sedmdesátých se průbojná novinářka snaží pátrat po pravdě a nenechat se přitom zabít. V současnosti se neúspěšný knižní nakladatel ocitne v domově důchodců a plánuje útěk. Ve 22. století je geneticky modifikovaná servírka (sériově označená jídlonoška) osvobozena neznámým zachráncem a účastní se vzpoury proti systému. V post-apokalyptické budoucnosti vede domorodý ostrovan tajuplnou ženu na místo, kde sídlili bohové, a ochraňuje ji před kanibaly. Jak z toho asi vyplývá, v tomto filmu je obsazeno skoro všechno. Obrovská paleta postav, emocí, motivů a příběhů, kterými se jako červená stužka vine jednotící prvek v podobě poselství o naději, víře v jednotlivce a lásce.

Jedna z nejúžasnějších věcí na celém megaprojektu je ta, že téměř všichni známější herci (Tom Hanks, Hugo Weaving, Jim Sturgess, Hugh Grant, Halle Berry, Jim Broadbent…) v něm hrají hned několikero postav, někteří z nich dokonce třeba šest. A všechny je hrají úplně jinak (!), což v mnoha ohledech jen potvrzuje jejich talent. Často přitom jde o postavy jiné rasy a jiného pohlaví, než jsou oni sami. Tento nápad v kombinaci s perfektním make-upem a maskami má ten efekt, že např. sledujete krátkou scénu s mužským korejským chirurgem, aniž byste tušili, že se ve skutečnosti jedná o Halle Berry. U mnoha charakterů skutečně nejde na první pohled poznat, že to je ten samý herec/herečka. Tleskám.

Druhá nejúžasnější věc je ta, že film stál sto milionů dolarů, ale vypadá, jako by stál dvakrát až třikrát tolik. Veškeré finance navíc pocházejí z nezávislých zdrojů, takže režisérskému trojlístku do práce nikdo nekecal. Netroufám si odhadnout, co by s Atlasem mraků bylo, kdyby se dostal do rukou nějakého studia. V této podobě se nejedná o žádný vysokorozpočtový blockbuster plný strhujících akčních scén, nýbrž o vybroušený filmařský klenot, profesionálně zpracovaný talentovanými umělci. O divácky náročnou těžkotonážní kombinaci dramatu, sci-fi, komedie a post-apa, která je odvážným producentským riskem, u něhož se obávám, že dojde k nejhoršímu a nepřijde na něj dost lidí (už jen kvůli téměř tříhodinové délce). Zasloužil by si vyprodané sály.

Třetí nejúžasnější věc je ta, že propojení jednotlivých příběhů funguje. Ze začátku se sice ocitnete v neuvěřitelném zmatku hemžících se postaviček a briskních monologů, je však poměrně jednoduché se zorientovat už po několika minutách. Mezi všemi šesti úrovněmi děje film neustále zběsile přestříhává, činí tak na přeskáčku a v rychlém tempu. Pomáhá si množstvím oslích můstků, detailními podobnostmi a přesahem v dialozích. Snímek nevypadá jako adaptace knihy, nýbrž jako adaptace šesti různých knih, skloubených do jednoho, až překvapivě fungujícího celku. Za doprovodu výborných hereckých výkonů, bravurní hudby a perfektně zvládnuté režie.

Mnozí Atlas mraků přirovnávají k filmům Christophera Nolana či Jamese Camerona. Jistá podobnost by tu byla, spíše však z hlediska podobně vysoké kvality, nenucené okázalosti, příběhové velkoleposti a vypravěčského labyrintu. Já si však vzpomněl ještě na Fontánu Darrena Aronofskyho. Atlas mraků totiž nabízí ještě jeden motiv, který nemusejí všichni spatřit, a sice motiv reinkarnace. Jestliže přistoupíte na myšlenku, že v rámci jednotlivých příběhů jsou mnohé z postav vlastníky jedné a té samé duše, získá tak film zcela nový rozměr. Atlas mraků je uvnitř ambicióznější, než se zdá. Pokládá otázky týkající se vzniku života a koloběhu světa, funguje jako náboženské podobenství či jako panoptikum universa, kde minulost, přítomnost a budoucnost existují současně, aniž by přitom byl doslovný, ideologicky vtíravý či patetický. A nejen za to si zaslouží zápis do historie kinematografie.