Sahara – Humphrey Bogart brání pouštní studnu (válečné)

Během bojů v Severní Africe roku 1942 zůstává z americké tankové jednotky jediné funkční vozidlo pod vedením seržanta Gunna (Bogart). Ten akceptuje rozkaz velitelství a spolu se dvěma dalšími přeživšími členy posádky se pokouší na vlastní pěst dostat k vlastní linii. Cestou nabere nesourodou skupinu pěšáků (kde nechybí Brit, Francouz, Jihoafričan či Súdánec) a  také, byť ne zrovna ochotně, dva zajatce – Itala a Němce. Během cesty se začne projevovat nedostatek vody, což posádku donutí zajet k opuštěné studně v poušti. Ta je sice prakticky vyschlá, nicméně se v ní nachází ještě dost životodárné tekutiny na to, aby s ní vojáci dorazili ke spojeneckým jednotkám. O vodu se však uchází i druhá bojující strana, oddíl pěti set německých pěšáků.

Seržant Gunn se rozhodne studnu, nyní již zcela vyčerpanou, bránit a zdržet nepřítele na jak dlouho to půjde. Jednoho ze svých tankistů navíc posílá v ukořistěném německém transportéru pro posily. Němečtí vojáci podniknou na studnu sérii útoků, které se obráncům daří se ztrátami odrazit. V bojích padne i velitel nacistického oddílu, ze spojeneckých vojáků zůstávají naživu pouze seržant Gunn s jedním mužem. Společně se připravují na závěrečnou nepřátelskou zteč, k níž však již nedojde. Zbytek nepřátel je tak demoralizován a sužován nedostatkem vody, že odhazuje zbraně a vzdává se. Seržant pouští nepřátelské vojáky k vyschlé studně, která je k jeho překvapení naplněna vodou – během bojů se Němcům podařil zásah minometem, který vodu uvolnil. Gunn nakonec seřadí zajatce a svým tankem je eskortuje přes poušť. Na cestě potkávají spojenecké tanky a vojáky, které jim jedou na pomoc. Americký tankista totiž nakonec se štěstím dorazil do blízkosti britské hlídky a podal zprávu o situaci obránců studny.

Při hodnocení filmu se divák jen těžko ubrání srovnání s v našich končinách známějším australským remakem z roku 1995. Po dějové stránce jsou oba filmy prakticky identické, většina odchylek patří do kategorie drobných kosmetických změn. Stejná zůstala posloupnost jednotlivých scén, a dokonce i některé konkrétní dialogy. Originální „Sahara“ navíc za remakem nezůstává pozadu ani ohledně kvalit. Ačkoliv jde o desítky let starou záležitost, udržuje si slušné tempo a patřičnou gradaci, kdy spojeneckých vojáků neustále ubývá a dochází jim munice, zatímco německé hordy se šikují k dalšímu masivnímu útoku. Velmi také potěší skutečnost, že se nejedná, jak to v době války občas bývá, o náborovou agitku do řad armády. V tomto případě jde totiž spíš o klasický heroický válečný film, zaměřený na pozvednutí morálky civilního návštěvníka tehdejšího kina – jasnou a srozumitelnou formou mu ukazuje, že ačkoliv na nás nepřítel na dalekých bojištích tvrdě dotírá, my se nevzdáme a stejně jako hrstka statečných u osamělé studny mu dáme pořádné kapky a nakonec ho porazíme. Tvůrci to všechno dokázali sdělit nenásilnou cestou, díky čemuž „Sahara“ působí místy silně nadneseně, ale rozhodně ne směšně. Ve srovnání s remakem působí celý film výrazně pochmurněji a syrověji, což lze u počinu z válečných let ostatně očekávat.

Zatímco v remaku tvůrci pracovali s odlišnou mentalitou příslušníků různých národů a stavěli na tom komické situace, zde se s takovými prvky prakticky nesetkáte. Samotné postavy tak nejsou, i díky tomuto prvku, zdaleka tak sympatické jako v novém zpracování – týká se to především súdánského vojáka a nacisty nesnášejícího Francouze, jejichž postavy táhnou celý remake. Nic se ale nedá vytknout jako vždy výbornému Bogartovi, jehož zpocený seržant se samopalem představuje jakýsi prototyp drsného amerického vojáka, který se ničeho nebojí a svým způsobem divákovi imponuje. Datování snímku do roku 1943 sebou také přineslo velmi schématické zobrazení německých vojáků. Ti jsou do jednoho zlí, krutí a proradní a nesmí se jim věřit ani nos mezi očima. Označil bych to za nutnou daň, kterou není potřeba si kazit jinak dobrý zážitek z tohoto povedeného a dobře natočeného filmu. Pokud vás válečné filmy zajímají, považujte tenhle kousek téměř za povinnost – kdyby po mě někdo chtěl seznam 50-ti nejlepších válečných filmů 20. století, „Saharu“ tam bez dlouhých okolků zařadím. V rámci žánru méně náročnému divákovi ale raději doporučím svěžejší a s nadsázkou pojatý remake.

Na závěr nezbytné Rejpalovo okénko. Obrněný transportér, používaný Němci a následně ukořistěný obránci studny, je amerického původu. Jedná se o známý typ M3 Half-track, přičemž filmaři si mohli odpustit tu svastiku na boku. Stíhačka, útočící na americký tank během cesty ke studni, pak nápadně připomíná taktéž americký P-51 Mustang. Tyto a další chyby však u snímku z roku 1943 nepovažuji za nic tragického a uvádím je jen a pouze pro zajímavost.

Režie: Zoltan Korda
Hraji: Humphrey Bogart, J. Carrol Naish, Lloyd Bridges, Peter Lawford, Dan Duryea
USA, 1943, 97 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *