Místo v pekle (Un posto all´inferno)

Vše začíná jako poklidný večer na Filipínách. Major Graves se důkladně opil a nyní se těší na zábavu v náručí k celkem jasnému účelu zaplacené dívky. Idylku však přeruší palba japonských děl, během něhož nenapadne majora nic lepšího, než i se svou společnicí opustit ohrožené místo na člunu, řízeném příslušníkem námořnictva. Ten míří na nedaleký ostrov, kde se nachází nová radarová stanice. Po příjezdu však na trojici čeká nemilé překvapení v podobě mrtvých Američanů a japonské vojenské přítomnosti na ostrově.

Na útěku před drtivou nepřátelskou přesilou přijde placená společnice o život, jejím šťastnějším druhům se podaří navázat kontakt s dalšími vojáky, kteří japonský útok přežili. V průběhu cesty k pobřeží, kde doufají sehnat člun, navíc narazí na britského důstojníka, který obdržel takřka nesplnitelný (jak jinak) rozkaz, a sice vyhodit ostrovní radar do povětří dřív, než ho Japonci použijí ve svůj prospěch. Po ne zrovna poklidné debatě se celá skupina rozhodne důstojníkovi s tímto úkolem pomoci. Během boje s nepřátelskou hlídkou sice jeden z Američanů umírá, ostatní však pokračují dál, načež naplánují a následně i provedou úspěšný útok. Radar je zničen, nyní zbývá uniknout šikmookým pronásledovatelům a zmizet po moři. Při zastávce v domorodé vesnici jsou Američané odhaleni, ovšem i díky obětavosti jednoho z nich, který sebevražedným způsobem zdrží japonské vojáky, se jim podaří dorazit k opuštěné vesnici, kde najdou plavby schopnou loď. Vesnice však opuštěně pouze působí. Ve skutečnosti je plná nepřátel, zahrabaných v písku. Začíná rozhodující bitva, která sice končí vítězstvím Američanů, ovšem za cenu těžkých ztrát. Major ještě s jedním přeživším kolegou se nalodí na plavidlo a opouštějí ostrov.

Italové ve svých válečných filmech často, lépe řečeno do omrzení, rozvíjejí motiv malé skupiny vojáků, kteří plní zdánlivě neuskutečnitelnou misi, na jejímž úspěchu či krachu závisí další vývoj války. Podobných případů se v této rubrice objevilo už několik, řekněme si tedy, jaké důvody by mohly vést k tomu, sáhnout zrovna po tomhle konkrétním filmu. Na první pohled na něm zaujme povedená obálka se dvěma americkými vojáky, někoho možná zláká skutečnost, že jde o snímek zasazený na pacifické bojiště. Bohužel, v obou případech se realita odlišuje od prvního dojmu. Obálka sice skutečně vypadá hezky, nicméně mám s jistotou hraničící pocit, že byla převzata odjinud, a ohledně bojů v Pacifiku také nečekejte zázraky. Hlavní změna totiž spočívá v tom, že namísto tradičních Němců tu pobíhají hordy Japonců. Ani samotné prostředí mi nijak exoticky nepřipadalo. Film jako takový pak přesně odpovídá italské produkci, tudíž se připravte na spoustu přestřelek, kdy se kropí samopalem od boku a něco jako přebíjení zásobníku neexistuje, a na nezbytné rádoby filozofické řeči, jak je ta válka vlastně zlá a špatná. Dojem nezlepší ani skutečnost, že naprostá většina postav (kromě černošského vojína a britského oficíra, který nosí bílou uniformu) splývá takovým způsobem, že ani netušíte, kdo vlastně zrovna zemřel. Za jediný opravdový klad považuji podařenou písničku, doprovázející úvodní titulky, zbytek pak představuje rutinní válečný podprůměr z Apeninského poloostrova, který diváka nijak zvlášť neosloví.

Italové si s dobovou výstrojí a výzbrojí nikdy příliš hlavu nelámali, a ani tentokrát v tomto ohledu neudělali výjimku. Za povšimnutí stojí třeba německé zbraně v rukou Japonců, nebo italské maskovací blůzy či potahy na helmu, které se vyskytují na obou bojujících stranách. Vrchol však představuje neskutečně ošklivý, evidentně od ruky dělaný samopal Thompson, který používá jeden z amerických vojáků.

Příště se podíváme do Evropy, na konec II. světové války. Skupina sedmi německých mladíků dostala za úkol bránit most před postupujícími americkými jednotkami. Jak jejich na první pohled marný boj dopadne, se dozvíte v příštím příspěvku, věnovaném německému televiznímu filmu „Most“ z roku 2003.