Probíhající válka v Indočíně mezi Francouzi a místními partyzány trvá už příliš dlouho. Francouzské velení se proto rozhodne donutit nepřítele k bitvě a zničit ho. Jako místo střetu je zvolena pevnost, rozkládající se na rozlehlém území. Možná až příliš rozlehlém. Namísto rychlého vítězství se pevnost, kterou lze zásobovat pouze letecky, dostane do obklíčení početně silnějšího nepřítele. Jednotlivé úseky se navzájem nemohou účinně podporovat, a postupně padají do rukou partyzánů. Protiútoky a zapojení elitních výsadkářů pak přináší pouze oddalování nevyhnutelného, a pro koloniální mocnost velmi hořkého konce. A zatímco vojáci vedou marný boj, v Hanoji probíhají sázky, kterého dne pevnost definitivně padne. Spolu s bitvou pak ve filmu sledujeme osudy arogantního amerického novináře, který o události píše obsáhlý článek. Hovoří s důstojníky i vojáky a snaží se americkým čtenářům ukázat, k čemu vlastně v Indočíně došlo. Závěr snímku pak zachycuje poslední den bitvy a následný pád celé pevnosti, která se místo místa vítězství stala pro své obránce stala dějištěm potupné porážky, kapitulace a následného zajetí tisíců francouzských vojáků. Událost se stává klíčovým okamžikem vedoucím ke stažení Francouzů z Indočíny.
Bitva v názvu uvedená představuje milník koloniálních válek, a pro Francouze se jistě jedná o velmi bolestivou vzpomínku. Zřejmě stejně bolestivou, jakou si divák odnese ze sledování tohoto filmu, který rozhodně není „strhujícím válečným velkofilmem,“ jak píše český distributor. Jedná se pouze o jakýsi nástin událostí v časovém harmonogramu. Objeví se záběr na pevnost, hlas v pozadí sdělí datum a co se právě děje, a tím vše končí. Jednotlivé pohledy do bitvy mají vesměs délku kolem minuty, a v drtivé většině případů se skládají ze záběrů na sedící a klábosící vojáky, podbarvených z dálky znějícími výstřely. Celý snímek se od počátku utápí v neuvěřitelně šedi a čistokrevné nudě. Jednotlivé postavy vojáků splývají do té míry, že jsem neměl ponětí, zda tu vystupuje něco jako skupina ústředních postav, nebo zda snímek sleduje příslušníky různých jednotek.Všichni vojáci vypadají, mluví a chovají se naprosto stejně, a nedají divákovi sebemenší šanci vybrat si mezi nimi oblíbenou postavu. Pasáže, kde vystupuje americký novinář, jsou pak úplně stejně o ničem, jenom tam uvidíte méně zbraní, a zvuky výstřelů nahrazují zvuky přípitků a otvíraných lahví. Celému filmu chybí něco jako děj, ústřední linie, díky které by se stal něčím víc než sledem nezáživných epizod. Bitva u Dien Bien Phu (zde myšlena ona historická epizoda) si jednoznačně zasloužila lepší, výpravnější zpracování. Snímek vřele nedoporučuji, tedy kromě případů, že zrovna nemůžete usnout. V takovém případě si ho pusťte a zaujměte pohodlnou polohu. Usnutí je v tomto případě prakticky zaručeno.
Po několika zastávkách v minulosti nás pro příště čeká současnost, a sice válka v Iráku. Spolu s americkou jednotkou prožijeme celodenní hlídku v rozpočtem neoplývajícím, ale zdaleka ne špatném snímku Křest ohněm.
Bitva o Dien Bien Phu (Dien Bien Phu)
Režie: Pierre Schoendoerffer
Hrají: Donald Pleasence, Patrick Catalifo, Maxime Perouc, Pierre Schoendoerffer
Francie, 1992, 125 minut