Nejdepresivnější filmy podle Fanmovie – Téma

Jsou filmy, které vás pobaví. Jsou filmy, které vás nutí přemýšlet o stylu, významu a tak vůbec. A jsou samozřejmě také filmy, které vám vezmou důvod se nadechovat a vydechovat, filmy, z nichž odcházíme s depresí tak hlubokou, že v ní můžete schovat Titanic. Jaký takový film jste naposled viděli?

threads

Jan Hauer:
Vlákna (Threads, r. Mick Jackson, 1984)

Namísto malování čertů na zeď se obě strany ve studené válce uchýlily k útoku atomovými zbraněmi. Konflikt to byl rychlý, ale o to víc zničující. Když se prach z megatun bomb konečně usadil, Velká Británie se změnila k nepoznání. Krizové scénáře zcela selhaly. Zemi vládne hlad a nepokoje. A situace se stále zhoršuje. Nukleární zima, radiace, mutace. Zbytky někdejší vlády se nedokáží postarat o přeživší. Bude to někdy lepší? Možná za tisíc let… Jen málokterý film ukazuje budoucnost lidstva v děsivějších obrazech než tahle televizní věc. Depresivní do morku kostí a bez naděje na happyend.

 

plague_dogs

Filip Šula:
The Plague Dogs (r. Martin Rosen, 1982)

Animovaný film o dvou psech, unikajících z pokusné laboratoře. To by mělo znamenat spoustu akce, roztomilých zvířátek a srdceryvný happy end, ne? Jenže Plague Dogs jsou temným a bezútěšným dramatem Martina Rosena, který už měl v té době za sebou drsnou adaptaci neméně drsné dětské knihy Daleká cesta za domovem. Krev, hlad, deprese a stále intenzivněji se projevující traumata. Hlavní hrdinové musí dělat morálně odporné věci pro vlastní přežití, což jim obvykle stejně moc nepomáhá. Hydrofobický Rowf a smrtí pána a lobotomií poznamenaný Snitter jsou tragičtí hrdinové, jimž od začátku není souzeno být alespoň chvíli šťastní. Animovaná forma depresi umocňuje pomocí zvláštního paradoxu, kdy „disneyovský“ vzhled v kombinaci s cynickým scénářem a temně navrženými charaktery vytváří neuvěřitelně působivý divácký zážitek.

erase

Jaromír Franta:
Mazací hlava (Eraserhead, r. David Lynch, 1977)

Pokud je složitý úkol interpretovat některý z pozdějších filmů Davida Lynche (Lost Highway či Mulholland Drive), režisérova dlouhometrážní prvotina dává tomuto snažení úplně jiný rozměr. Lynchův nejsevřenější a zřejmě i nejradikálnější film je příběhem muže, prožívajícího svůj zjevně normální den, ve kterém se setká se svoji přítelkyní a má na starosti dítě. Zní to jednoduše – o to podivnější to ovšem je. Mazací hlava je výslovným odtržením od jakéhokoliv druhu realismu: klaustrofobní až dusivá atmosféra plná symbolů a kakofonických zvuků je veskrze, a to i fyzicky, nepříjemný zážitkem. Ideální příprava? Rovnou se vzdát naděje.

req

Martin Kos:

Requiem za sen (r. Darren Aronofsky, 2000)

Film Requeim za sen podle románu Huberta Selbyho jr. zobrazuje hrozbu vzniku závislosti a následnou sebedestrukci procházející napříč generacemi a sociálními vrstvami. Silný ústřední hudební motiv od Clinta Mansella a videoklipovitě pojatý střih gradují atmosféru snímku do závěrečného finále, které zaručeně spolehlivě pohlcuje veškerý optimismus a naději.

 

wave-die-welle-8

Tereza Antoňová:
Náš Vůdce (Die Welle, r. Dennis Gansel )

Na německé škole se studenti dohadují s profesorem, že v současné době vytvořit diktaturu již není možné. Profesor se rozhodne studentům pomocí experimentu dokázat opak. I přes vyšší informovanost se lidská psychika podle něj nezměnila. Ze své třídy utvoří skupinu s vlastním symbolem, pozdravem a uniformou. Společně jí pojmenují Vlna. Nyní je jen Vlna a ti druzí. Členové Vlny si svou skupinovou příslušnost uvědomují stále silněji, až se nakonec celý experiment vymkne z rukou.

Co je na snímku tak depresivní? Je natočen podle skutečné události, čímž dokazuje, že vznik takové skupiny je stále možný. A také, že síla skupinové příslušnosti my a ti druzí, konformita a poslušnost vůči autoritě nejsou a nebudou nikdy pouhými pojmy v učebnicích psychologie, ale stále žijícími strašáky společnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *