Jaký byl minulý rok? (1/4)

Leden

První měsíce nového roku jsou u nás zasvěceny pozdnímu příchodu filmů s oscarovými ambicemi. Nejinak tomu bylo i loni. Potvrzuje to hned první film, který u nás měl v roce 2008 premiéru.
3.1. Americký gangster. Pravda, o jeho kvalitách se někteří mohli přesvědčit už někdy v listopadu, kdy snímek „nešťastnou náhodou“ unikl na internet.
Stejně nás čekalo překvapení, v podobě poměrně sterilního filmu, který navíc nebyl čistokrevnou gangsterkou, jak se snažil tvářit. Nezajímavý policista měl na plátně stejný prostor jako mnohem zajímavější mafián a další gangsterka tak skončila v hlubinách zapomnění.

10.1. Podobné téma mnohem lépe zvládnul David Cronenberg ve svých Východních příslibech. Viggo Mortensen byl mnohem lepší, než Denzel Washington, jeho Nikolaj naháněl skutečnou hrůzu. A divačky jistě potěšilo, že si ho na konci filmu mohli prohlížet úplně nahého.
Bohužel následoval, alespoň pro nás, opět propadák. Já, legenda sliboval velkou akci a zajímavý příběh: Skoro všichni lidé zemřeli, těch pár, co přežilo zmutovali, jen jediný člověk zůstal normální. Rozhodl se, že všechny monstra vybije. A kdo je vlastně teď to monstrum? – A co jsme dostali? Will Smith se nudí ve zničeném New Yorku. A má to debilní konec. Další škoda.

14.1. se pak konaly Zlaté Glóby. V té době byla ještě pořád stávka scénáristů (skončila 9.2.2008), takže se ocenění předávalo na tiskovce a stihlo se to za půl hodiny. Nejvíce cen dostal Sweeney Todd (nejlepší muzikál/komedie a nejlepší herec v muzikálu/komedii) a Tahle země není pro starý (nejlepší herec ve vedlejší roli a nejlepší scénář). Cenu za nejlepší režii dostal Julian Schnabel za Skafandr a motýl a nejlepší film zase Pokání.
Do kin to ještě stihnul Michael Clayton, další aspirant na Oscary, než stala věc, která dala na všechny dosavadní filmy zapomenout. Zemřel Heath Ledger. Měl za sebou jednu nominaci na Oscara a právě dotočil jeden z nejlepších filmů všech dob, Temného rytíře. Za jeho smrt prý mohla právě postava Jokera, do které se tak vžil, že musel brát léky. A to se mu 22.1. 2008 stalo osudným.

24.1. měl u nás premiéru první (nesračkový) český akční film Na vlastní nebezpečí. Moc dobře stejně nedopadl. Bohužel podobně se vedlo i novince Wese Andersona, Darjeeling s ručením omezeným, snad kvůli zmršenému českému překladu. Přestože jsou oba filmy zajímavé, na poslední premiéru tohoto týdne nemají ani v nejmenším. Monstrum odstartovalo nový typ marketingové propagace a ukázalo všem, že skloubit dokument a monster horror může dokonale fungovat. Vznikl tak jeden z nejlepších horrorových zážitků roku s výbornou atmosférou a ještě lepší titulní příšerou.

31.1. Poslední lednový den patřil opět premiérám. A opět třem. Velice nepovedený Asterix a Olympijské hry právem zapadl už týden po uvedení do kin. Zato Občanu Havlovi se dařilo mnohem lépe. Spousta scén, za které by lidé v době jejich vzniku platila zlatem udělaly z tohoto dokumentu pámátnou záležitost, kterou jsme mohli ještě ve stejném roce (!) vidět na televizních obrazovkách. Posledním do třetice je další film s oscarovými ambicemi: Pokání. Velice silný příběh, perfektní režie, skvělé herecké výkony. Dokonalá tečka za prvním měsícem nového roku.

Únor

7.2. První únorový čtvrtek patřil ve světě filmu jednoznačně Sweeney Toddovi. I když už Tim Burton dokázal na plátna přinést něco nového a vlastně i zajímavého jen na poli muzikálu, vraždící holič nebyl úplně špatným filmem. Jen se paradoxnělíbil víc těm, kteří od Burtona viděli  méně věcí.
Strašlivé české O život si nezaslouží dalšího komentáře. Ten si zaslouží neprávem zapomenutý Lovec draků režiséra poslední bondovky Marca Forstera. Dojemný příběh dvou afghánských chlapců byl velice silný, s překvapivě výbornými akčními scénami. Ale žádné střílení, jen poletující draci, jejichž majitelé se snaží přeříznout provázky ostatním.

14.2. další čtvrtek a další tři premiéry. Pokračování kasovního hitu Lovci pokladů s podtitulem Kniha tajemství bylo skoro stejné jako první díl.
Překvapivě. Ale vidělalo ještě o sto milionů víc, a tak už netrpělivě vyhlížíme trojku.

21.2. se na plátna kin vrátil Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů) s nepovedeným Než ďábel zjistí, že seš mrtvej. Zajímavý námět (tak na půlhodinový film) a výborné herce utopil v neustále se opakujícím zpracování s hroznými předěly. Omlouvám se, ale už to muselo ven. V kině jsem trpěl jak zvíře.
Na Nejkrásnější hádanku od nás po otřesném traileru (0%) raději nikdo nešel. Na hrozný remake horrorového Oka jakbysmet.
Zato Rambo, to byla jiná třída. Perfektní skloubení reality – válečná zvěrstva v Barmě – a fikce – nepřemožitelný stroj na zabíjení, udělaly z prozatím posledního Ramba jeden z nejlepších filmů roku. Americký patos jakoby nikdy nebyl a Stallone na režisérské sesli předvádí věci, které od něj nikdo nečekal. Jednoduchý děj o odplatě tu působí neskutečně silně. A Rambo v druhé půlce filmu dokáže, že je skutečný stroj na zabíjení. Zabije všechny ty, kteří si to zaslouží. Vy si to přesto neužíváte jako přestřelku v zábavném akčním filmu, ale jako urovnání rodinného dramatu. Udělá totiž přesně to, o čem doufáte, že se stane i ve skutečném světě.
Rambo dokázal něco, co jsme od něj vůbec nečekali. Ukázal nám skutečné emoce a donutil nás se po odchodu z kina opít, protože takhle sešrotovaní jsme po filmu už dlouho nebyli.

Do neděle 25.2. jsme ale museli vystřízlivět, protože se předávali Oscaři. A stejně jsme si připadali, že nám asi trocha alkoholu v krvi zůstala. Ano, na nesmyslnost Oscara pro Zlatý Kompas, když byli ve hře mnohem lepší Transformeři, jsme nezapomněli. To snad ani nejde. V dalších kategoriích jsme se dočkali o poznání menšího překvapení. Čtyři sošky pro Tahle země není pro starý (nejlepší film, režie, adaptovaný scnář a vedlejší role) asi nejenom nám přišlo už trochu moc. Třeba takové Až na krev (kamera, hlavní role) by si Oscara za nejlepší režii zasloužil víc.
Dalším překvapením byl jen jeden Oscar pro Pokání (hudba) a tři Oscaři pro Bourneovo Ultimátum (střih, střih zvuku a zvuk).
Co si ale budeme nalhávat, to, co nás nejvíce potěšilo, byl další Oscar pro Českou republiku. Markéta Irglová a Glen Hansard si odnesli Oscara za nejlepší píseň (Falling Slowly z filmu Once). Sice jsme jí pak slýchali v rádiu dokud nám nezačala lézt krkem, to však jejich úspěch nijak nesnižuje. Sny se plní.

28.2. Pak už nás čekal jen jeden premiérový den. Do kin zavítal Let´s dance 2, na které skoro nikdo nepřišel a hlavně, s křížkem po funuse, Tahle země není pro starý.

Březen

Letošní jaro bylo abnormálně filmově kvalitní. Dalo by se říct, že březen se nesl v duchu parafráze lidového moudra březen-do kina vlezem (popř. filmovými piráty se stanem).

Pavel Liška v roli Venkovského učitele předvedl, že herecká škatulka (v jeho případě spíše pořádná škatule) „totální blázen“ není zas tak úplně na místě. Osobně mě mile překvapilo, že po Pusinkách Karin Babinské se na plátnech kin objevil další ryze český čtyřprocentní snímek. Bohužel značná část mužského publika však homosexuální tematiku neustála a houfně opouštěla multiplex. Opravdu by mě zajímalo, jak by situace vypadala v případě „Venkovské učitelky“…

Krokem naprosto vedle byla pseudokomedie 27 šatů (27 Dresses) o jedné hyperaktivní věčné družičce. Troufám si říct, že kdyby si oněch sedmadvacet garderob namísto Katherine Heigl převlékal Liška, bylo by to zábavnější (a třeba by do některých z šatů přidal i dráty, o reprácích ani nemluvě).