Velké množství lidí se v sobě nese strach z nějakého zvířete, často spjatý s bytostným odporem. Někdo se štítí roztomilého domácího potkana, jiný má fobii ze žraloků (týká se především těch, kteří nikdy živého žraloka neviděli) anebo nesnese pohled na hada lenošícího za skly terária v městské zoo. Ovšem bezkonkurenčními mistry v tomto oboru jsou pavouci, kterých se statisticky štítí největší část populace. Problém o to horší, že před pavouky prakticky neutečete a snad jen Eskymáci mohou ve svých iglú mohou usínat s vědomím, že nic osminohého nemají ve svém okolí.
Na dalších řádcích si stručně připomeneme pár případů, kdy se tvůrci filmů pokusili využít esenciální schopnosti pavouků děsit lidi a zaplnili jimi scénáře svých snímků. Vítejte tedy na malé exkurzi do světa filmových členovců s dlouhými, chlupatými nožkami a patřičně jedovatými kusadly.
Film: Tarantula (Tarantula, r. Jack Arnold, 1955)
Pavouk: obrovská tarantule, uprchlá z laboratoře
Kdesi v poušti v osamocené laboratoři sedí nezodpovědný vědec a pracuje na objevu, který podle jeho představ změní svět k lepšímu. Jenže ouha, nešťastnou náhodou dojde k požáru a náhodou ještě mnohem nešťastnější se podaří utéct pokusnému pavoukovi, jehož rozměry se velmi výrazně zvětšily. Gigantická tarantule nyní mašíruje směrem k nedalekému městečku, v němž hodlá uspořádat něco na způsob pikniku. Tarantula patří do vlny podobně laděných snímků, které se ve druhé polovině padesátých let objevily v amerických kinech a jejichž antagonisty byli zástupci různých, nad běžné poměry zvětšených bezobratlých. Film patří mezi ty lepší z nich a zaujme jednoduchým, ale poměrně účinným způsobem ztvárněním obřího pavouka. Namísto toho, aby tvůrci používali pouze model, nechal živou tarantuli během v miniaturní krajině. Zajímavé je bezesporu také vyvrcholení snímku, kdy poté, co v boji proti pavoukovi selhali policejní samopaly i výbušnina, musí do akce nastoupit tehdy zcela neznámý Clint Eastwood. Ačkoliv řekne pouze pár vět podle do vysílačky a většinu tváře mu kryje kyslíková maska, nelze mu upřít rozhodující roli v příběhu. Odměny se za to ovšem nedočkal a jeho jméno není ani v titulcích.
Film: Invaze obřích pavouků (Giant Spider Invasion, r. Bill Rebane, 1975)
Pavouk: přerostlí členovci z vesmíru
Divné věci se občas stávají ve světě. Tak třeba vám za dům dopadne meteorit, obsahující mimo jiné i diamanty. A kromě nich také skupinu velkých, jedovatých pavouků, kteří se rozlezou po okolí a začnou shánět něco dobrého na kusadlo. Invaze obřích pavouků určitě není tím nejlepším, co bylo o pavoucích natočeno. Kupodivu si nezaslouží ani titul toho nejhoršího, protože se jedná o čistokrevný a nefalšovaný úlet. Samotný příběh filmu vcelku evokuje padesátá léta a spojuje v sobě dvě oblíbená témata – mimozemské nebezpečí a invazi přerostlých živočichů. Kouzlo ovšem spočívá v tom, že efekty jsou zde mnohem horší, než u mnohých věcí natočených o dvě dekády dříve. Modely pavouků se po krajině například neprocházejí, ale zcela jednoduše po ní jezdí, což je ovšem pouze onou pověstnou špičkou ledovce. Výsledek skutečně stojí za to, byť celkový nechtěný komický efekt je poněkud omezen poněkud pomalejším tempem. Sledovaný pod vlivem alkoholu a s několika kamarády v podobném stavu po ruce se však může stát skutečně neotřelým zážitkem.
Film: Arachnofobie (Arachnophobia, r. Frank Marshall, 1990)
Pavouk: kříženec tropického s americkým pavoukem
Vědecká výprava narazí v džungli na nový druh prudce jedovatého pavouka, což stojí jednoho z členů život. Nikdo však netuší, že v rakvi s mrtvým tělem se ukryl i nebezpečný pavouk a nyní se, pěkně zadarmo a bez potíží s odbavením, dostal do Spojených států. Zde navázal přátelské styky s místním pavoukem opačného pohlaví a vznikla z toho početná kolonie velmi nebezpečných členovců, ukrývajících se na pozemku akutním strachem ze všeho osminohého trpícího doktora. Jejich likvidace sice nebude snadná, ovšem za menší pomoci lehce psychopatického hubitele hmyzu jde ledacos. Tento snímek má své čestné místo mezi věcmi na téma nebezpečných pavouků, ale i v rámci sub-žánru nebezpečných zvířat jako takovém. Je natočený s lehkostí, chvíli si dokáže hrát na smrtelně vážně míněný počin, aby se postupně a zcela nenásilně přetransformoval na dobrou oddechovou zábavu, jíž nechybí ani odpovídající vyvrcholení, v němž se dojde k přímému duelu mezi člověkem a tím nejvíce zlým pavoukem široko daleko.
Film: Pavouci (Spiders, r. Gary Jones, 2000)
Pavouk: první pavoučí kosmonaut
Na palubě amerického raketoplánu dojde k pokusu, při němž je do těla pavouka vpravena údajně mimozemská DNA. Cílem má být vypěstování vojensky hodnotného exempláře, ovšem všechno dopadne úplně jinak. Raketoplán nouzově přistává na rodné planetě a na jeho palubě se nachází osminohá noční můra. Pavouk klade vajíčka do všeho, co najde cestou, přičemž nově narozený pavouk velikostně překonává svého rodiče. Lidstvu zase jednou hrozí zkáza, vládní složky jsou neschopné situaci vyřešit a celá odpovědnost tak zase jednou leží na neznámých, prostých hrdinech. Pavouci jsou učebnicovým příkladem nepovedeného filmu na zvířecí téma. Ačkoliv zdánlivě používají všechny nutné žánrové propriety, chybí mu potřebná nadsázka a od začátku do konce diváka jen a pouze neskutečně nudí. Snadno by se tak mohli stát kandidáty na vůbec nejhorší pavoučí film vůbec, kdyby někoho nenapadlo o rok později natočit pokračování, při jehož sledování budete na jedničku vzpomínat s nábožnou úctou.
Film: Pavoučí teror (Eight Legged Freaks, r. Ellory Elkayem, 2002)
Pavouk: exotičtí pavouci po toxické kůře
Tentokrát tu máme skupinu pavouků, kteří byli vystaveni toxickému odpadu. Následkem toho vzrostla jejich velikost a spolu s ní rovněž apetit. Člověk pak nemusí být génius aby pochopil, že stopy mnoha a mnoha nožiček povedou tam, kde se dá najít největší koncentrace lidí, v tomto případě deklasovaných na chodící svačiny. A že mají ti lidé zbraně a že s takovou brokovnicí není problém udělat z jednoho pavouka šedesát malých? Nevadí, síla je v počtu a nás je skutečně, ale skutečně mnoho. Odlehčený, komediálně pojatý příspěvek mezi pavoučí filmy, představující velmi dobrou volbu pro ukrácení dlouhé chvíle nečekaného odpoledne ve všední den. Neurazí, pobaví a především se u něj nemusí absolutně myslet. Co na tom, že za týden už si stěží vybavíte jeho název, když svůj úkol zabavit nenáročnou formou diváka na hodinu a půl plní s přehledem? Pozornost si rovněž zaslouží i Kari Wuhrer v jedné z hlavní rolí. Kari je tu sice už malinko za zenitem, ale pořád se na ní dívá velmi dobře.