Pouto nejsilnější (Brief Encounter) – Mezi štěstím a melancholií – esej

 V pořadí čtvrtý celovečerní film Davida Leana (při prvním spolupracoval s Noel Cowardem) Pouto nejsilnější (1945) je jeden z nejznámějších britských filmů 40. let, vycházející z Cowardovy divadelní hry Dnes večer o půl deváté. Samotný rok vzniku napovídá, že jde o dílo, které se může řadit vedle romancí klasického Hollywoodu. Ačkoliv normy klasického vyprávění splňuje, do jisté míry se od nich Leanův film odlišuje.

pouto1

Pro klasický syžet bylo zásadní soustředění narativu do dvou ohnisek. Vyprávění se soustředilo jak na milostnou, tak i na pracovní linii. V Poutu nejsilnějším tato zásada splněna není – zde vyprávění zobrazuje a vlastně i násobí milostnou linii (tzn. vztah Laura a Fred/Laura a Alec) do jejíhož středu dává hlavní hrdinku Lauru Jessonovou. Sám film není lineárně vystavěný: naprosto většinová část, mimo první a předposlední scény na nádraží, je vyprávěna retrospektivě – a skrze hlavní hrdinku se dovídáme informace o jejím krátkém, avšak velmi blízkém setkání/setkávání s Alecem. První scéna začíná ovšem velmi nenápadně – železniční zřízenec přichází do baru, kde pak hovoří s obsluhou nádražního baru, kamera se poté přesune k ústřední dvojici, k níž si přisedne i Lauřina známá Dolly Messiterová, jejíž společnost se ovšem příliš nehodí – zejména díky své všetečnosti. V první scéně se tak koná malý podvod na diváka, který se až na konci doví, že to je zároveň scéna poslední, čili z hlediska syžetu jsou si tyto dvě scény totožné, avšak pokaždé vnímány jinou optikou (resp. z jiné pozice). Obě dvě scény jsou tak paradoxní vzhledem k celkové struktuře filmu: ač totožné, nezobrazují to samé a každá má jiný význam. První scéna zobrazuje setkání mladého muže a ženy, ke kterým se přidá žena a která pak odjíždí, zatímco Alec – který se s Laurou rozloučí jen letmým dotekem ramene – odjíždí úplně jinam. V další scéně jede pak Laura s Dolly, kde Laura nemá daleko k nervovému selhání a Dolly se ji snaží až příliš utěšovat. Během této scény divák stále nemá jistotu – Laura zpytuje svědomí, avšak není známý důvod. Obrat nastává, jakmile Laura přijede domů za svým manželem a začne vyprávět těch několik zážitků s Alecem. Lauřino vyprávění je zároveň specifické v tom, že vede jen k divákovi (je tedy diegetickým vypravěčem) a zároveň nepřímo oslovuje manžela Freda, což činí se značně provinilým tónem, který nabádá k ospravedlnění její situace. Tedy teprve v této scéně odhaluje svým vyprávěním minulost a tajemství jejího krátkého vztahu s Alecem a zároveň tím vysvětluje důvod své emoční nestability. Film se tak přesunuje o několik týdnů zpět a líčí události, ke kterým došlo s Alecem.

pouto2

Princip celého filmu spočívá právě v úspornosti jak na rovině formy, tak i stylu. Vyprávění se nezaobírá nedůležitým okolnostmi (například o minulosti Aleca, minulosti Laury a jejím manželství), není tedy příliš redundantní. Vyprávění tak de facto tvoří několik jdoucích za sebou setkání Laury a Aleca spolu s krátkou scénou ve které Laura vypráví Fredovi o Alecovi, kterého to ovšem příliš nezajímá. Linie Laury a Aleca tak postupně vygradovává až do fáze, kdy si navzájem sdělí lásku. Jejich zvětšující náklonnost lze spatřovat i v dialozích: oba dva si povídají čím dál tím více o soukromějších tématech a jeden k druhému tak začínají cítit lásku. Ačkoliv to samozřejmě není explicitně řečeno (až do scény, kdy si lásku vyznají), právě v detailech jako jsou zmíněné dialogy je toto směřování rozpoznatelné a logické.

Úspornost lze spatřovat i v mizanscéně. Obě dvě postavy se prakticky nacházejí jen v několika málo prostředích (kino, restaurace či kavárna, nádraží). Výrazné omezení ohledně rozmanitosti prostředí je vysvětlitelné na základě předpokladu, že jejich lásku nesmí nikdo odhalit. Na dramatickém efektu ovšem přidá to, že jsou dvakrát někým odhaleni (byť jen na základě domněnky): jednou Laura potká v restauraci svou známou Mary a podruhé odhalí skutečnost Alecův přítel. Zároveň je důležité podotknout, že ve scéně předtím Laura narychlo utekla z vlaku, aby se mohla ještě s Alecem vidět. Právě tato náhlá rozhodnutí a zároveň znatelná role náhody zvyšují dramatičnost. Zároveň tyto dva prvky mohou v divákovi vyvolávat dojem, že se romance blíží ke svému nešťastnému konci.

pouto3

V jedné z posledních sekvencí Alec sděluje Lauře, že dostal nabídku k práci v Johannesburgu. Krize zde nabírá vrcholu – a film tak vrcholí poslední scénou, kdy oba dva sedí u stolu v nádražním baru. Tato scéna je ovšem zajímavá nejen v tom, že celé vyprávění uvozuje, ale i v tom, že je dvakrát snímána z rozdílné optiky. Na začátku filmu po odjezdu Aleca odchází Dolly k barmance koupit čokoládu, Laura ovšem mezitím na malou chvíli mizí. U diváka to vyvolává otázku, kam na takovou chvíli mohla zmizet. Vysvětlení se dočkává v té samé scéně – avšak tentokrát Lauřinou optikou, díky níž se dozvídáme, že chtěla skočit pod vlak. Právě tyto dvě scény jsou důkazem chytrého zpracování pořádku scén a zároveň film ozvláštňují. Film tak pozoruhodně přejde od melancholického (první scéna, kdy však neznáme důvod Lauřiny lability), přes poměrně optimistické (scény s Alecem) až zase po melancholické vyznění (Lauřin pokus o sebevraždu a její cesta vlakem zpět). Pouto nejsilnější je sice filmem s velmi jednoduchým a pochopitelným dějem, avšak zároveň filmem, na kterém je co objevovat.

Hodnocení: 80%

Režie: David Lean
Hraji: Celia Johnson, Trevor Howard, Stanley Holloway, Alfie Bass, Sydney Bromley, Jack May
Velká Británie, 1945, 86 min

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *