New York, New York – Major Chord Martina Scorseseho – kritika

CSFD IMDb US Recenze

Martin Scorsese, americký režisér italského původu a člen generace „filmových spratků[1]“, se v mnoha svých filmech věnuje jedné dynamické a obsedantní postavě. V Taxikářovi je touto postavou veterán z Vietnamu Travis Bickle, v Zuřícím býkovi je to zas neporažená boxerská legenda Jake LaMotta. Jeho opomíjený film z roku 1977, New York, New York, není výjimkou a Scorsese seznamuje diváka se svojí další postavou, s Jimmy Doylem (Robert De Niro). Jimmy je talentovaný saxofonista, který se po druhé světové válce vrací zpět do USA, aby zde směnil svůj talent za peníze. Špetky gentlemana, taktu nebo ohleduplnosti by se v něm člověk nedořezal. Je to psychotický egoista, kterému nejvíce zaleží na sobě a který z jakékoli sociální interakce dokáže udělat hotový cirkus, protože Jimmymu nikdo neříká ne a vždy musí mít poslední slovo. Výčet jeho špatných vlastnosti je opravdu dlouhý a mezi těch málo dobrých patří především jeho svérázná vytrvalost. Právě díky ní se mu podaří získat srdce (alespoň prozatím) mladé ženy se zlatým hrdlem, Francine Evans (Liza Minelli). Francine Jimmyho zprvu odmítá, ale díky své vytrvalosti jí přiměje, aby ho doprovodila na konkurz, kde při společném vystoupení mezi nimi poprvé přeskočí jiskra. Od té doby se jejich životy několikrát proplétají a znovu rozcházejí.

new1

Jen málo režisérů z generace „filmových spratků“ dokázalo syntetizovat prvky evropského uměleckého filmu s americkými studiovými konvencemi tak jako Scorsese. Tam, kde Steven Spielberg nebo George Lucas svého diváka zaujímají speciálními efekty, Scorsese dává přednost vykreslení problematiky jeho postav. Jeho postavy nepronásleduje obří kamenná koule, nebo mechanický žralok, ale spíše nejednoznačnost jejich rozhodnutí nebo odcizení se společnosti. Scorsese záměrně vynechává klíčové dramatické události a využívá významu, který vzniká montáží dvou záběrů, aby zmátl diváka a následně ho vyvedl z omylu. V New York, New York nejprve vidíme vypjatou a fyzicky agresivní scénu, kde se Jimmy s těhotnou Francine (která v předchozím záběru vypila několik sklenic alkoholu) nejdříve pohádá a poté téměř popere. Následuje záběr, kde Francine leží v nemocniční posteli po předčasně vyvolaném porodu, který způsobila jejich hádka.

Tam, kde by Spielberg či Lucas použili akční honičku do nemocnice a poté na porodní sál k dramatizování děje, Scorsese vynechává a k dramatizaci využívá spíše herecké akce. Divákovi tedy zprvu není jasné, jestli Francine porodila či potratila. Až poté, co se na scéně objevuje Jimmy a uvědomuje si vážnost svých rozhodnutí, se dozvídáme, jak to vlastně dopadlo. Do té doby můžeme jen spekulovat.

new2

Ačkoliv Scorsese ve svých filmech využívá prvky vyprávění a stylu evropského uměleckého filmu, zůročuje u toho všech možností, které mu velká americká studia nabízejí a prokazuje přitom nejenom svou režijní, řemeslnou profesionalitu, ale i svůj smysl pro nadsázku. Přece jenom dokázal hodnověrně natočit film, který se většinou odehrává v New Yorku, uprostřed Kalifornie a divák si toho ani nevšimne. Nebo před koncem filmu plynule mění žánr a ze snímku se najednou stává okázalý broadwayský muzikál ze 40. let a přitom nevytrhává diváka z děje. Řemeslné a režijní kvality filmu jsou pak nejvíce znatelné ve variovaných scénách z klubů. Kamerová jízda proplouvá prostorem podniku až k jevišti s kapelou, kde věnuje svou pozornost tomu nástroji, který zrovna hraje sólo. Tak nejenom vytváří přehledný prostor v mizanscéně a ustanovuje záběr, ale i umocňuje propojení vizuálního zážitku s hudbou. Navíc Scorsese spolu s hlavním kameramanem filmu, László Kovácsem dokážou přesvědčit svého diváka, že kýč je estetický prvek, se kterým se dá úspěšně pracovat. Ačkoliv se ve filmu opakuje několik kýčovitých scén jako vystřižených z červené knihovny (zasněžený lesík se západem slunce), nepůsobí na diváka nijak pateticky a neubírají vážnosti filmu, naopak se divák díky nim plně vžívá do poetiky filmu.

Úskalí snímku se nachází v jeho stopáži. Původní verze měla necelé čtyři hodiny, takže aby film mohl být vůbec uveden do kin, bylo třeba ho radikálně zkrátit. Z původních čtyř byl snímek sestříhán na i tak těžce stravitelné dvě a třičtvrtě hodiny. Zkrácení filmu a vystřihnutí některých pasáží způsobuje nepřehlednost děje a ochuzuje diváka o několikeré muzikální vystoupení Lizy Minelli nebo herecké výkony Roberta De Nira v roli, která mu je jako šitá na míru. I přes svoji dějovou nekoherentnost a ochuzenou stopáž je New York, New York výborným snímkem, ve kterém Scorsese ukazuje to nejlepší jak z hollywoodské, tak i z evropské kinematografie.

Hodnoceni: 80%

Režie: Martin Scorsese
Scénář: Earl Mac Rauch, Mardik Martin
Kamera: László Kovács
Hudba: Ralph Burns
Hrají: Liza Minnelli, Robert De Niro, Lionel Stander, Barry Primus, Mary Kay Place, Dick Miller, Dimitri Logothetis, Bill Baldwin, Casey Kasem, Shera Danese, Ottaviano Dell’Acqua, Diahnne Abbott
USA, 1977, 155 min

 


[1] [1] Nastupující generace mladých režisérů Nového Hollywoodu v 70. letech; Steven Spielberg, George Lucas, Francis Ford Coppola

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *