Kapsář (Pickpocket) – Poslední vykoupený kapsář – esej

Hodnoťte film

CSFD IMDb US Recenze

Spolu s nejstarším řemeslem je i kapsářství činností, jež byla vždy odsuzovaná k existenci na kraji společnosti. To ale neznamená, že nevyžaduje určitou dávku zručnosti a finesy. Robert Bresson se stejnou zručností představil toto opovrženíhodné řemeslo ve svém snímku Kapsář z roku 1959. Bresson je režisér, jehož neústupná individualistická vize světa v jeho filmech ovlivnila několik generací autorů – od největších představitelů francouzské nové vlny až po současné snímky Michaela Hanekeho nebo Jima Jarmusche. Ale kdo ovlivnil Bressonovu tvorbu? Byl to Stendhal, Dickens nebo Valéry? V případě Kapsáře je to Dostojevskij, kdo se stal Bressonovou inspirací.

kapsár1

Stejně jako Dostojevského Zločin a trest je i Kapsář příběhem muže, osamělého intelektuála, který žije v ušmudlané místnosti s pár knihami a myslí si, že má právo činit mimo zákon. Jeho jméno je Michel a podobně jako Raskolnikov (Dostojevského hrdina) potkává i on ve svém životě ženu, díky které nakonec nalezne vykoupení. Bresson nám vypráví kapsářův příběh skrz Michelovo pero zapisující do deníku jeho životní peripetie. Možná i proto je film Kapsář skvělým příkladem Astrucovi estetiky caméra-stylo, neboli kamera-pero. Ve jménu této estetiky Bresson přejímá literární dílo, v tomto případě Dostojevského Zločin a trest, jako výchozí text, ale při volné adaptaci na plátno využívá specificky kinematografické výrazové prostředky. Například ve scéně v dopravním prostředku, kde Michel pozoruje obratný trik jiného kapsáře s novinami, je prostor mizanscény tvořen sledováním jeho detailů, skrz které se posouváme jak v prostoru, tak i v čase. Stejně tak scény objasňující ty nejzáludnější a nejrafinovanější kapsářské triky, tentokrát už Michela a jeho kompliců, jsou snímány v detailech, aby měl divák možnost si zblízka prohlédnout okamžik krádeže a pocítit tak napětí, které se pro zloděje stává rutinou.

„Bresson byl za kamerou neskutečný pedant a tyran, jemuž by před kamerou snad nejlépe vyhovovaly roboti s plně automatizovaným a bezduchým projevem“

                                                                                                          Maria Casáres

Bresson spíše než na herce a jejich akci spoléhá na dramatičnost samotného příběhu. K vyústění děje pak dochází skrze opakování a jemné variování určitých scén a situací. Na začátku filmu vidíme Michela na závodní dráze čekajícího na správný moment, aby mohl svojí nic netušící oběť připravit o slušný balíček peněz. Nejprve se přiblíží, opatrně vysouvá zapínání kabelky a ještě opatrněji jí otvírá, vyčkává než se koně proženou cílovou rovinkou a v okamžiku nepozornosti vyndá peníze z kabelky. Na konci filmu se podobná scéna opakuje a ačkoliv se obě scény skládají jen ze několika dlouhých záběrů ze dvou úhlů, divák pociťuje stejnou míru napětí a adrenalinu z krádeže jako samotný kapsář.

kapsář2

Fakt, že Bresson kladl větší důraz na samotný příběh než na herce a hereckou akci, podporuje i to, že od natočení snímku Deník venkovského faráře pracuje výhradně s neherci, které on sám nazývá „modely“. Jediné, co ho iritovalo více než  barbarství dabingu, bylo klasické a předstírané herectví. „Jeho hlavním principem bylo rozbití takzvané expresívnosti. Chtěl zrušit hranici mezi obrazem a reálným životem, jinými slovy, chtěl donutit samotný život, aby bylo obrazný a expresívní…“[1] Jeho požadavek strnulého, netečného a plochého hereckého přednesu docházela tak daleko, že nechával své „modely“ opakovat repliky i padesátkrát, aby je tak zbavil poslední známky emoce. Martin LaSalle, urugyuaský neherec, jde Bressonově požadavku jako Michel naproti a svým nenuceným a introvertním vystupováním skvěle ztvárňuje nevýraznou postavu kapsáře, žijícího ve vlastním uzavřeném světě elitářských filosofií.

„Moje filmy nejsou pesimistické. Je snad řecká tragédie pesimistická? Považuji se za jasnozřivého, ne za pesimistu. Nevidím sice do budoucnosti, ale přítomnost vidím.“

                                                                                                          Robert Bresson

Ačkoliv sám Bresson to tak nevnímal, právě pochmurnost se stala specifickým prvkem jeho pozdějších filmů. Ve své době byl považován za nejkatoličtějšího z režisérů. A tento fakt se promítnul i do jeho ranné tvorby. Ve většině jeho dřívějších filmů je utrpení nakonec vykoupeno. Ve filmu K smrti odsouzený uprchl (1956) se hrdinovi povede utéct díky důvěře v bližního svého. Farář ve filmu Deník venkovského faráře (1951) nakonec umírá s vědomím, že „vše je milost boží“. Bressonova tvorba se po Kapsářovi (1959) přesouvá od katolické spíše k světské, někdy až lehce sexuální tématice a stává se pesimističtější. Jeho hrdinové místo vykoupení nalézají zoufalství a problémy moderní společnosti řeší sebevraždou. Jako tomu je například ve filmech Muška (1967), Něžná (1969), nebo v Pravděpodobně ďábel (1977). Posledním vykoupeným z Bressonových filmů se tedy stává kapsář Michel.

I když se Bresson věnoval filmu od 30. až do začátku 80. let, natočil za tu dobu poměrně málo filmů. Možná proto, že jeho filmům se nikdy nedostalo velkého diváckého čí komerčního úspěchu. Výjimkou je pouze snímek K smrti odsouzený uprchl, který krom diváckého ohlasu vynesl Bressonovi i cenu za režii na festivalu v Cannes. Ačkoliv témata Bressonových filmů prošla v 60. letech radikální změnou a filmem Deník venkovského faráře upustil od klasického herectví, vždy si udržel svůj specifický minimalistický rukopis, pro který byl vždy velmi dobře uznávaný mezi kritiky, zejména pak mezi členy francouzského filmově kritického časopisu Cahiers du cinema. Kapsář není výjimkou a Bresson svým strohým inscenováním, nejednoznačností, nahrazováním obrazu zvukem a tříštěním nejen prostoru před kamerou, ale i samotného vypravování na jednotlivé detaily a segmenty pokládá divákovi otázky, z nichž jich mnoho nechává bez odpovědi a představuje mu tak existencionální studii charakteru.

 


Režie: Robert Bresson
Scénář: Robert Bresson
Kamera: Léonce-Henri Burel
Hrají: Marika Green, Jean Pélégri, Pierre Étaix, Dominique Zardi
Francie, 1959, 75 min

[1] Tarkovskij, Andrej: Zapečetěný čas. Příbram, Camera obscura 2005

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *