Dotek zla (Touch of Evil) Noir páchnoucí po tequile – Retro

Film-noir lze označit za žánrové specifikum či spíše paradox: vždyť jaký jiný žánr by se dal a priori chápat zároveň jako stylistická pastva pro oči svázaná vlastními pravidly a požadavky. Trefně je vytýkáno filmu noir, že patří do „dějin cinefilie“.[1] Dějiny filmu noir jsou běžně vymezovány mezi lety 1941 a 1958: v počátečním bodě tohoto mezidobí nalézá cestu na svět Maltézský sokol Johna Hustona, v roce 1958 uzavírá hranici Dotek zla Orsona Wellese. Právě Wellesův snímek je jakýmsi protipólem, anti-hodnotou uměřeného „klasického“ Hustonova filmu, ještě prosyceného studiovou érou.[2] Dotek zla tak představuje jakési radikální vyjádření možností žánru. Ačkoliv se pod noirovou krustou jedná o (nad)standardní kriminální příběh, je stylisticky opojným filmem: zbavuje se (výše zmíněné) „maltézské“ uměřenosti a uzavřenosti a stává se expresivním, nelítostným mikrosvětem. Stíny se prodlužují, světla je nedostatek a postavy se stávají démoničtější.

Už úvodní scéna je chytrým a nejdůležitějším Wellesovým tahem a hlavně: je promyšleně návodná. Sekvence, takřka tříminutová, která propojí několik na sobě nezávislých dějů v jediném záběru a končí výbuchem auta podnikatele Linnekara na mexicko-americké hranici. Toho je svědkem detektiv Vargas (Charlton Heston), který – jako správný (ne jen noirový, ale jakýkoliv) detektiv – musí Linnekarův případ vyřešit. Do příběhu pak vstupuje kapitán Quinlan – démonická a zbožštěná, mýty obklopená postava, ztvárněná Orsonem Wellesem.

Úvodní scéna nastoluje jistou hypotézu, danou Vargasovou otázkou po tom, kdo umístil bombu do Linnekarova auta[3]. S postupem času je film charakterizován určitým významovým posunem, jinými slovy: rozštěpuje se do dvou významových rovin: a) Vargasovo pátrání po pachateli činu z úvodní scény, b) linie Quinlanovy osobnosti.

Střetávání obou významových rovin je čím dál tím zjevnější. Vargas musí vyřešit dílčí úkol, ale zjišťuje, že daleko podstatnější pro všechno je sám Quinlan. Důležité přestává být odhalení Linnekarova atentátníka Vargasem (který už je „znám“), ale syžet se čím dál tím více soustřeďuje na mnohavrstevnatou Quinlanovu osobnost. Promyšlené dávkování informací je důležitým podkladem pro vyprávění: film de facto nastoluje záhadu, kterou ale přebíjí záhada další. Vargas musí tak nutně na chvíli „zapomenout“ na původní záhadu a soustředit se na Quinlana a na to, co stojí za jeho minulostí a dávnými případy, které zřejmě nebyly úplně košér vyřešeny. Mytičnost Quinlana je podporována i stylem: částé záběry z podhledu nebo low-key osvětlení zdůrazňují jeho pokřivený charakter, ale i jeho enigmatičnost. Welles zde dovádí významotvorné svícení přímo k dokonalosti. Stvrzuje to napřílad neustálé roztmívání a zatmívání ve scéně zavraždění mexičana Grandiho Quinlanem. V kombinaci s rychlým střihem a zběsilým zápasem obou aktérů to činí jednu z nejlepších sekvencí filmu.

Odlišnost od mnoha noirových filmů tkví i v prostředí. Příznačně špinavé ulice amerických velkoměst načichlé bourbonem a obsazené zatuchlými bary, ve kterých pravděpodobně vysedával Sam Spade, vystřídalo americko-mexické pomezí okupované mladistvými gangy „mastňáků“ (klan Grandiů), experimentujících s marihuanou. Pozoruhodný je na Doteku zla onen sociální kontext. Jako by tím srovnával americkou a mexickou společnost a její kulturu: oficialitu stvrzovanou Vargasem a suverénnost a posedlost mocí představovanou Quinlanem oproti jisté „grázlovitosti“ mladých mexických grandiovců.

Dotek zla je piedestalem filmu noir. Nejen díky zradikalizování stylotvorných prvků v rámci žánru – ale obecně vzato i díky Wellesově vycizelovanosti, která se snoubí s ostentativním lpěním na precizní organizaci mizanscény.