Ani stín podezření (Shadow of a Doubt) – Nikdy nevěřte příbuzným – Retro

Častým tematickým základem ve filmech Alfreda Hitchcocka byl osamocený jedinec čelící nebezpečí, v Psychu (1960) stála Marion Craneová proti schizofrenikovi Normanu Batesovi, ve Vertigu (1958) se policista Ferguson nevědomky stal obětí komplotu a v Na sever severozápadní linkou (1959) je zase Roger Thornhill prostředníkem roztržky mezi špionskými organizacemi. Samozřejmě nelze tento aspekt považovat za jednotící prvek symbolizující průřez Hitchcockovou tvorbou: nebezpečí je snad nejčastějším motivem, mění se ovšem užití tohoto prvku. Oproti výše zmíněným snímkům, nastíněným díky tomu, že se obecně jedná o jedny z nejznámějších thrillerů vůbec, se zčásti liší film Ani stín podezření (1943). Ten je uměřený, spíše implicitně upozorňující na nějaké vzdálené nebezpečí a pečlivě vygradovaný. Ani stín podezření je tak promyšleně návodný, nikoliv ovšem přímo lhavý či – radikálně – spoléhající na koncept nespolehlivého vyprvavěče, k čemuž to jistě – vlivem dávkování informací a potažmo i ovlivněním diváka – tíhne.

Jeden z Hitchcockových jistě konzervativnějších filmů staví do centra dění osobu „strejdy“ Charlieho (Joseph Cotten), který je podezřelý z několika vražd. Rozhodne se proto, že se stáhne do ústraní – za svými příbuznými, kde pobyde, než se situace uklidní. Role náhody – také známá z Hitchcockovy tvorby – je zde příznačná. Charlieho neteř Charlotte (Teresa Wright) se zrovna rozhodne, že pošle strýčkovi telegram, Charlie ovšem přijede dřív, než ho vůbec odešle. A může se tak rozjet koloběh obviňování a ztráta víry v charakterově čistého člověka, jehož si nejen Charlotte, ale i její matka Emma (Patricia Collinge) idolizuje.

Specifikum tkví v onom zastírání nebezpečí ve vztahu k ostatním postavám (tedy členům rodiny). Divákovi ovšem vyprávění předkládá informaci, že „zde něco nehraje“, čímž zastává úplně opačnou pozici vůči postavám. Rozdílnost vědění je určující. Souvisí s tím i charakterizace vraha (Charlieho) – ten je zobrazován jako zločinec, tedy po svých činech, kdy už mu hrozí nebezpečí stíhání. Syžet neukáže to explicitní (vraždy), jako se spíše snaží postupně „dokazovat“, že je Charlie opravdu vinen. Toho je dosahováno skrze nepatrné náznaky, jako jsou například články v novinách. Těmto náznakům se snaží Charlie důsledně vyhýbat a oddalovat tak své odhalení.

Film tak pracuje na principu „stahující se smyčky“. Pozoruhodný je kontrast: strýček je velebován jako „správňák“, morálně nezkažený, v podstatě vůdčí typ, který zastiňuje i jinou mužskou postavu, Charlottina otce Henryho. Kladný dojem tak musí narušovat jiní narativní činitelé – dvojice detektivů, z nichž jeden – Jack Graham se začne zajímat o Charlotte. Zároveň bere na sebe úkol rozbít Charlottiny iluze o Charliem. Nepřímo k odhalení přispívá i Henry, milovník kriminálních příběhů, který se (samozřejmě s nadsázkou) baví se svým přítelem o možných způsobech jak sebe zabít navzájem, čímž Charlieho znejišťuje. Charlieho chování se stává čím dál tím podivnější a vzbuzuje větší a větší podezření, což vede i k ohrožení Charlotty. Ve vztahu ke konvencím žánru je ovšem paradoxní to, že oba detektivové zde nevyřeší nic – ba co víc, všechno spočívá na Charlottě, tedy na nějaké „reprezentativní síle“, která díky svému (dříve vřelému) vztahu vůči strýčkovi je ke konci jediným, kdo to může – v napínavém konci – vyřešit.

I v tomto případě se jedná o ozvláštňující detektivku, což tkví nejen ve výše nastíněné charakterizaci hlavního (anti)hrdiny, ale i v tom, jakými principy je odhalován. Nejde tak o standardní kriminálku, kde musí případ vyřešit oficialita. Zásah přichází přímo zvenčí – z mikrokosmu rodiny, kde – paradoxně – hledal Charlie útočiště.