Amélie z Montmartru: Paříž, která nikdy neexistovala, a přesto se do ní chcete nastěhovat

Je snadné Amélii odbýt. Zelenožlutá Paříž bez jediného odpadku, trpaslík cestující po světě, holka s mikádem, která si dělá radost tím, že strká ruku do pytle s luštěninami. Když film v roce 2001 dorazil, byl z něj přes noc pohled, který si turisté vozili domů místo Eiffelovky, a to mu u části publika nikdy neodpustili. Ve Francii se kolem něj strhla hádka o to, jestli je to vůbec Paříž, nebo reklama na Paříž, a Cannes ho tehdy do soutěže nevzalo, což se řediteli festivalu vyčítá dodnes. Jenže když se na něj podíváte dnes, bez tehdejšího humbuku, zjistíte, že Jean-Pierre Jeunet natočil něco mnohem zvláštnějšího, než jen roztomilou pohlednici.

Dívka, která si vymyslela svět

Amélie Poulainová vyrostla u rodičů, kteří se jí nedotýkali. Otec lékař ji vyšetřoval jednou ročně a její zrychlený tep z toho jediného objetí považoval za srdeční vadu, takže nesměla mezi děti a učila ji matka doma. Jediným kamarádem byla zlatá rybka Blubber se sklonem k sebevraždě, kterou nakonec vypustili do potoka. Matka zemřela způsobem, o kterém se v tomhle filmu vypráví jako o anekdotě: před Notre-Dame na ni spadla turistka z Quebeku, která se rozhodla skočit z věže. Otec se uzavřel do zahrady s trpaslíkem a mauzoleem pro manželku, Amélie se z toho dostala tak, že si vymyslela vlastní svět. A v něm zůstala i v dospělosti, jako servírka v kavárně Dva mlýny na Montmartru, kde sleduje lidi kolem sebe, ale nikdy s nimi doopravdy nemluví.

Zlom přijde v noci, kdy zemřela princezna Diana. Amélie se lekne zprávy v televizi, upustí víčko od parfému, to odkopne dlaždici v koupelně a za ní je plechová krabička s dětskými poklady, kterou tam v padesátých letech schoval nějaký kluk. Amélie se rozhodne ho najít, a když se to po dlouhém pátrání povede, nechá krabičku v telefonní budce, kolem které stárnoucí chlap zrovna prochází. Sleduje z povzdálí, jak se v bistru rozpláče a jde zavolat dceři, se kterou léta nemluvil. A rozhodne se, že tohle bude dělat pořád.

Od té chvíle film běží jako řetěz drobných spiknutí. Amélie vodí slepce po ulici a popisuje mu výlohy takovou rychlostí, že se mu z toho zatočí hlava. Pošle otcova trpaslíka na cesty s letuškou, aby otec dostával fotky z Moskvy a New Yorku a konečně vytáhl paty z domu. Domovnici, která už dvacet let truchlí po manželovi, který ji opustil, podstrčí zfalšovaný dopis, ve kterém se kajícně vrací. Zelináře Collignona, který šikanuje svého pomalého pomocníka Luciena, potrestá tak, že mu v bytě vymění pastu na zuby za krém na nohy, kliky u dveří přemontuje a budík přeřídí. Dva osamělé štamgasty z kavárny svede dohromady tak dokonale, že se pak milují na záchodě. Je to krásná náplň života, dokud si člověk nevšimne, že je to zároveň dokonalý způsob, jak se vyhnout tomu vlastnímu.

Tautou nese celý film obličejem

Audrey Tautou dostala roli po tom, co Emily Watson odmítla kvůli francouzštině, a Jeunet ji obsadil podle plakátu na film Salon krásy Venuše, který zahlédl na ulici. Dnes si nikoho jiného nedokážete představit. Amélie mluví minimálně, o všem podstatném vypráví Jeunetův vševědoucí vypravěč, takže herečka musí vystačit s pohledem. A vystačí. Ten výraz, se kterým sleduje lidi, kterým právě zamíchala životem, není naivita. Je to napjatá radost dítěte, které ví, že dělá něco, co by se dělat nemělo, a přesně proto to dělá. A když se na chvíli otočí přímo do kamery a spikleneckým pohledem vás zatáhne do hry, funguje to stejně jako tehdy.

Mathieu Kassovitz jako Nino je jí důstojný protějšek, i když se s ní většinu filmu míjí. Nino pracuje ve strašidelném zámku na pouti, přes den v sexshopu, a po večerech sbírá roztrhané fotky, které lidé vyhazují u automatů na průkazové snímky, a lepí je do alba. Amélie mu album najde, a místo aby mu ho vrátila, rozehraje kolem něj honičku po celé Paříži: šipky namalované křídou k Sacré-Coeur, vzkazy v automatech, převleky, telefonní budka s výhledem. Jejich romance je vlastně hra na schovávanou, kterou Amélie řídí ze stínu, protože přímý kontakt je jediná věc, kterou si netroufá. Nejlepší scéna filmu není žádný z těch slavných vizuálních gagů, ale okamžik, kdy Nino konečně stojí u pultu v kavárně, ona mu nalévá vodu a není schopná říct jediné slovo. Jeunet ji v tu chvíli nechá doslova roztéct na podlahu. Tam ukáže, o čem film celou dobu je.

Kolem těch dvou je galerie postav, které by jinde byly jen kulisou. Serge Merlin jako Dufayel, křehký soused, kterému se lámou kosti, takže dvacet let nevyšel z bytu a každý rok maluje kopii Renoirovy Snídaně veslařů. Nikdy mu nejde jedna dívka se sklenicí, protože jí nerozumí, a přes ni s Amélií vede jediný rozhovor ve filmu, ve kterém jí někdo říká pravdu. Jamel Debbouze jako Lucien, který mluví s artyčoky a Amélii zbožňuje. Isabelle Nanty jako hypochondrická trafikantka Georgette a Dominique Pinon jako žárlivý Joseph s diktafonem, dva lidé, které by nikdo jiný nedal dohromady. Rufus jako otec s trpaslíkem. Jeunet každému věnuje pár vteřin a seznam věcí, které má a nemá rád, a přesto si je pamatujete po letech.

Jeunet bez Cara, a bez zombie

Po Delikatesách a Městě ztracených dětí, které dělal s Markem Carem, a po hollywoodském průšvihu s Vetřelcem: Vzkříšením se Jeunet vrátil do Paříže a poprvé natočil film, který nikoho neděsí. Rukopis ale zůstal. Kamera Bruna Delbonnela jede v barvách, jaké v Paříži nenajdete ani po třech skleničkách, zelená a zlatá v každém záběru, a bylo to jedno z prvních francouzských děl, kde se barvy doladily digitálně až po natočení. Každý záběr má přesně vyměřenou kompozici, kamera létá ulicemi, střih je rychlý jako u reklamy a vypravěč sype detaily, které nikdo nepotřebuje a přesto na ně nezapomenete: kolik párů se ve chvíli, kdy Amélie sedí na střeše, právě miluje, jak se jmenoval muž, který v roce 1973 zapomněl v metru klobouk.

Jeunet natočil Montmartre, ze kterého vymazal graffiti, auta a lidi, kteří se mu nehodili. Kavárna Dva mlýny na rue Lepic existuje, stanice metra Abbesses také, ale všechno je vydrhnuté, seřazené a nasvícené jako výkladní skříň. Část kritiky mu tuhle sterilní Paříž vyčítala jako lež, dokonce jako Paříž bez přistěhovalců. Ono to ale lež je záměrně. Tohle není Paříž, tohle je Améliina hlava, a v Améliině hlavě je i podivín se sbírkou fotek roztomilý a zelinář hodný trestu.

Co dnes trochu skřípe, je pár gagů, které se vracejí o jednou víc, než musí, a Jeunetova záliba v seznamech. Každou postavu představí výčtem toho, co má a nemá ráda, a poprvé to okouzlí, potřetí už čekáte, kdy to skončí. Podobně dopadá závěrečná honička s Ninem, která si užívá vlastní důmyslnost o něco déle, než by diváci potřebovali. Hudba Yanna Tiersena s akordeonem a klavírem sice od té doby zazněla v každé druhé reklamě na jogurt a Jeunet ji objevil vlastně náhodou, když mu ji pustil řidič cestou z natáčení, ale ve filmu pořád sedí dokonale. Když se ozve první valčík a kamera vyjede nad střechy, jste tam, ať se tomu bráníte sebevíc.

Proč se k tomu vracet

Amélie z Montmartru vydělala přes 170 milionů dolarů, dostala pět nominací na Oscara, čtyři Césary včetně nejlepšího filmu a stala se nejúspěšnějším francouzským filmem v zahraničí. Tautou z ní vyšla jako hvězda, Jeunet už nikdy nic tak velkého nenatočil a Montmartre se na dvacet let proměnil v poutní místo, kde se turisté fotí před kavárnou, ve které Amélie nikdy nepracovala. To by samo o sobě nebyl důvod se na ni po pětadvaceti letech dívat.

Důvod je jiný. Je to film o osamělé holce, která má lidi ráda z bezpečné vzdálenosti a která si svou plachost přeložila do řeči dobrých skutků, aby s ní nemusela nic dělat. Dufayel to pojmenuje jedinou větou, když jí řekne, že když ona nechá projít tuhle šanci, časem jí zbyde jen srdce vyschlé a křehké jako jeho kosti. Jeunet to celé zabalil do tak sladkého obalu, že to většina diváků ani nepostřehla, a tím to naopak působí silněji. Když ho odloupnete, zbyde něco překvapivě upřímného o tom, jak snadné je zaměnit péči o druhé za odvahu. A ten závěrečný záběr na skútru, kdy Amélie konečně sedí za někým a ne nad někým, pořád funguje, ať jste jakkoli cyničtí.

Hodnocení: 85 %

Amélie z Montmartru (Le Fabuleux Destin d'Amélie Poulain), Francie a Německo 2001, 122 minut. Režie Jean-Pierre Jeunet, scénář Jean-Pierre Jeunet a Guillaume Laurant, kamera Bruno Delbonnel, hudba Yann Tiersen. Hrají Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Rufus, Jamel Debbouze, Dominique Pinon, Isabelle Nanty, Serge Merlin.