Alphaville – Výsměšná hra s žánry – Retro

Že logické nutně neznamená správné, věděl už soudce Haywood ve filmu Norimberský proces (1961). Pro film Jeana-Luca Godarda Alphaville (1965) by to mohl být zastřešující předpoklad charakterizující vývojový vzorec. Samozřejmě nelze Godardův jistě myšlenkově bohatý film tímto způsobem degradovat. Výše zmíněnou premisu si sice divák z Alphaville vyvodí, byla by to ovšem notně zjednodušující interpretace. Godard – jak je zvykem – nenabízí soudržný příběh, jako spíš se jedná o hru. Ne destruktivní hru jaká je vidět v Bláznivém Petříčkovi (1965), jako spíš (stylistické) pohrávání si s různorodými žánrovými konvencemi, jejichž jednotlivé – vzájemně nesouvisející prvky – „slaďuje“ do heterogenního celku. Ale od začátku.

Příběh se soustředí okolo detektiva s příznačným jménem Lemmy Caution (toho času herec béčkových filmů Eddie Constantine), jenž přijíždí – zatím z neznámých důvodů (dozvídáme se jen jeho jméno a to, že bojoval na Guadalcanalu) do města Alphaville, města, posedlého chladnou logikou a obklopeného bezemočním vakuem, kde všechno má svůj pevný řád a cokoliv, co se vymyká logice a tudíž i pořádku je eliminováno. Městu „vládne“ jakýsi „superpočítač“ Alpha 60, na jehož rozhodnutích stojí budoucnost města. Lemmy přijíždí do města jako novinář, jehož zpočátku nejasné motivy nabývají čím dál tím jasnějších kontur. Zřetelné nejsou úplně, ale rámcově je lze pojmout jako snaha o dezintegraci či destabilizaci Alphaville. Lemmy přijíždí jako vetřelec „z jiného světa“, snaží se zanalyzovat svět nový a následně ho rozbít zevnitř – jak jinak, než emocemi a smyslem pro abstraktní myšlení.[1]

Godard pojímá svůj film do jisté míry jako parodii na žánry. Výrazně odkazuje na noirové filmy klasického Hollywoodu. Mimo styl (užití low-key osvětlení nemající daleko až k expresionistickému vyznění) se to odráží i na samotné postavě Lemmyho: ošlehaný, s typickým baloňákem, nezbytnou zbraní, pijící whisky a to vše potvrzující kanonickými hláškami, čemuž sekunduje femme fatale Natacha von Braun (Anna Karina).

Převládající odkazování, resp. spíše cílené napodobování na film-noir není jediným prvkem struktury filmu. Noirové konvence doplňuje zvláštní melodramatická linka, jež je de facto nezvyklou variací na linii vytvoření hetereosexuálního páru v klasickém vyprávění: Lemmy zde musí Natachu doslova osvobodit z technokratického područí a skrze „básnický“ jazyk ji naučit milovat.[2] Je to příznačné: Lemmyho nejsilnější zbraní není jeho „pětačtyřicítka“, ale umění diskutovat a odpovídat v hádankách, čímž zmátne i ústřední mozek Alphu 60.

Nakonec mimo multižánrovost, resp. spíše jejich cílené napodobování lze Alphaville uchopit i jako podobenství totalitní moci, kde tentokrát nevládne diktátor, ale veškerou moc reprezentuje stroj, jenž zastupuje i roli jakéhosi smírčího soudce, jehož rozhodnutím je nutnost podřizovat. Godard zpodobňuje Alphaville jako prostor, jímž prostupuje myšlenková nesvoboda: inteligentní jedinci tu jsou buď na vysokých místech anebo vězněni, popř. popraveni. Ale znovu: jako vědeckofantastické podobenství je to polovičaté, stejně jako výše nastíněné připodobňování k žánrům. Godard míchá prvky a konvence a výsledek trochu připomíná rubikovu kostku. Na Alphaville se tak dá nahlížet z různých pohledů: ať už se zabýváme významy (nahlížení na Alphaville jako na podobenství) nebo jen sledujeme žánry, které Godard zesměšňuje a záměrně je odbývá, je důležité mít na paměti, že je Alphaville do jisté míry i experiment. Experiment, který je Godardovi[3] a době doznívající francouzské nové vlny vlastní.