A co dále, Baltazare ( Au hasard Balthazar) – Askeze po bressonovsku

Steven Spielberg natočil v roce 2011 film Válečný kůň, jehož narativním činitelem, okolo kterého se vyprávění odvíjí, bylo zvíře. Značně nestandardní, neřku-li výjimečná, strategie činila ze Spielbergova filmu určitou juxtapozici lidského a zvířecího vnímání reality. Hlavní „hrdina“ kůň se jménem Joey se ve štafetové narativní struktuře Válečného koně stává trpícím prostředníkem mezi událostí (válkou) a lidmi, jimiž je využíván, což činí film obohacený o specifickou ne-lidskou optiku. Podobnou strategii využil už v roce 1966 francouzský režisér-auteur Robert Bresson – ale namísto války zobrazoval vesnici a mikroosudy jejích obyvatel, jejichž spojnicí nebyl kůň, ale osel Baltazar. Jistě jde – vzhledem ke stylistickým a tematickým rozdílům mezi tvorbou Spielberga a Bressona – o příměr divoký, motivická jádra obou filmů si jsou ovšem podobná – tedy zvíře, na něm je pácháno příkoří se stává (ne)zúčastněným pozorovatelem děje.

Prostý příběh začíná „adoptováním“ osla, který se pak stává činitelem, de facto svědkem událostí a životů různorodých postav. Sám Baltazar několikrát změní majitele, což automaticky implikuje i změnu prostředí. Baltazar „prochází“ skrze film a umožňuje náhled a vytvoření si názoru na člověka, jemuž je podřízen, což zároveň znamená zasadit si ho do nového kontextualizačního rámce – a mikrokosmu vesnice. Baltazar tak splňuje pozorovatelskou roli podřadného účastníka fikčního světa, díky níž se dají rozšifrovat motivace, cíle a problémy jednotlivých obyvatel vesnice. Skrze něj jsou nám tak poskytovány informace, jež se systematicky skládají, samozřejmě i díky nutné divákově aktivitě, do logického a soudržného celku.

Bressonův snímek je velmi sevřeným filmem, který – vágně řečeno – žije vlastním životem. Mikrosvět vesnické komunity může do jisté míry reprezentovat (reálný) makrosvět. Jednotlivé postavy v něm zastávají různorodé role, utvářejí se mezi nimi vztahy a všemu přihlíží Baltazar, který přejímá roli utlačovaného. A co dále, Baltazare tak lze číst jako metaforu o krutosti, zneužitelnosti či o zhoubné moci. Bresson činí obecný komentář ke světu, a jehož povahou jakoby se nechtěl sám režisér smířit. Přemýšlení o autorských intencích je ovšem – z dnešní pozice filmové kritiky – vstupováním na tenký led.

Ačkoliv lze vynajít u Bressonova filmu vynajít jisté druhotné významy obohacující film o spirituální rozměr, spíše je tak činěno skrze symboly. Do jisté míry se Bresson vyjadřuje i k otázkám vztahu víry a moderního světa, tyto tendence nejsou ovšem explicitně vyjádřeny. Podstatné je tyto významy vnímat skrze pro Bressona tolik typickou, strohou až asketickou režii. Na první pohled se může jednat o ničím neozvláštněný příběh, hlavní je ovšem dostávat se pod onu imaginární slupku k jádru, ze kterého můžeme vyvozovat konotace. Nedá se říci, že Bresson chodí k divákovi napřed – pod povrchem jeho filmů se skrývá myšlenková bohatost vyplývající ze zdánlivé obyčejnosti všedních příběhů, kde každý detail či gesto může být pro vyprávění podstatným prvkem.