Do New Yorského metra nastoupí čtveřice stejně oblečených mužů. Když ze svých kufrů vytáhnou automatické zbraně, změní se jedno obyčejné odpoledne v děsivou noční můru. Gauneři mají plán, jak dostat od města New Yorku hodně peněz. I když se únos metra a zabarikádování se v tunelu jeví jako nesmysl, nikdo nepochybuje, že zločinci mají vše do detailu promyšlené.

Sedmdesátá léta dvacátého století byla ve znamení globálního stihomamu a strachu. Napětí, způsobené obavami z terorismu i úderu ze strany jednoho ze dvou znepřátelených bloků bylo posilněno i aktivitou teroristických organizací. Pocit nebezpečí na každém rohu se vmísil i do americké popkultury, ukazující, že zlo může udeřit na prosluněné pláži (Čelisti), v zábavním parku (Horská dráha), na dálnici (Duel), na fotbalovém zápase (Černá neděle), na letišti (ehm…Letiště) nebo právě ve stísněných tunelech newyorského metra.

Součástí tohoto trendu byla alespoň částečná anonymita hlavního záporáka, v Přepadení docílena skutečností, že gangsteři se navzájem oslovují pouze přezdívkami podle barev (pan Modrý, pan Šedý, pan Hnědý a pan Zelený, asi je celkem jasné, čím se inspiroval Quentin Tarantino při vymýšlení Gaunerů). Stupeň strachu z ozbrojenců ve vlaku se zvyšuje tím, že není kam utéct. I kdyby se někomu podařilo uniknout z vagonu plného lidí, hlídaných čtyřmi nervózními zabijáky, venku je pouze úzký tunel a neproniknutelná tma, v níž nervózní zásahovka střílí na každý pohyb. A v této dusné atmosféře probíhá konverzační souboj policisty Garbera (Walter Matthau) a organizátora únosu pana Modrého (Robert Shaw), souboj o to napínavější, že vše hraje do ruky záporákům. Joseph Sargent v Přepadení vlaku z Pelhamu dokazuje, že napětí a adrenalin nemusí nutně vyvolávat jen akce, stačí klaustrofobní atmosféra a pár dobře napsaných dialogů. Přepadení není vyloženě temný thriller, napětí hodně odlehčuje černý humor, rozptýlený do vysoké frekvence hlášek. Jakkoli je námět dramatický, účelem snímku je především diváka pobavit nenáročnou, přesto chytrou a promyšlenou zábavou. Tvůrcům se podařilo zkombinovat klasické atributy akčního psychothrilleru se sebeironickým nadhledem a zlehčujícími prvky. Suché hlášky a několik absurdních a vtipných situací navodí pocit neškodné zábavy, přitom nijak nenarušuje povahu žánru a napínavost souboje zkušeného policajta s maximálně chladnokrevným zločincem. Přestože oba protagonisté k sobě nemají žádný vztah, jsou si blízcí rozdílností povah (která většinou paradoxně sbližuje) a rovnými podmínkami, jež přináší vypjatá, zdánlivě bezvýchodná situace, hra o čas a nespolehliví spolupracovníci na obou stranách – profesionální odstřelovači se můžou ukázat stejně nezvladatelní jako psychopatický mafián. Největší síla tohoto duelu je v dialozích a psychologii, které představují nejen největší zbraně obou hlavních protivníků, ale i klíč k dalšímu vývoji děje. Každá z postav má svoji charakteristiku a povahové rysy, na nichž závisí jejich budoucí jednání.

Přepadení vlaku z Pelhamu je ve zkratce brilantní a svižnou kombinací thrilleru a vtipu, akce i propracované psychologie, které Scottův současný remake nesahá ani k podrážkám.

100%

Režie: Joseph Sargent
Hrají: Walter Matthau, Robert Shaw, Martin Balsam, Hector Elizondo, Earl Hindman, James Broderick, Lee Wallace, Jerry Stiller, Kenneth McMillan, Doris Roberts, Bill Cobbs, Tony Roberts
USA, 1974, 104 min