Růžoví plameňáci (Pink Flamingos) – Odpornost především – recenze

Americký režisér John Waters rád své diváky znechucoval a šokoval. S výjimkou v podobě muzikálu Hairspray jsou jeho filmy většinou pobuřující a hororového charakteru. Nejznámější je však v jistých kruzích kultovní snímek Pink Flamingos, který širokému obecenstvu přinesl sex s živou slepicí, řitní otvory, incest a pojídání psího výkalu. Na rok 1972 poměrně silné kafe. Diváci údajně před vstupem do kina fasovali pytlíky na zvracení.

pink1

Do hlavní role byl obsazen Watersův dlouhodobý přítel Harris Glen Milstead alias transvestita Divine. Jeho postava žije ve filmu v karavanu pod tajnou identitou Babs Johnson spolu se svou rodinou – obscénním synem, obtloustlou matkou (která celý den sedí v dětské přihrádce a pojídá vejce) a blonďatou lesbickou partnerkou. Krytí je nutné, Divine je totiž proslulá jako nejodpornější člověk na světě a noviny o ní píší jako o královně oplzlosti.

Děj se točí okolo toho, že mladý vyšinutý pár vlastnící adoptivní agenturu (kde ve sklepě vězní unesené stopařky, nechají je oplodnit svým sluhou a narozené děti pak prodávají bezdětným párům) by o tento titul také rád usiloval a rozhodne se z toho důvodu Divine zneškodnit. Válku začnou tím, že jí pošlou k narozeninám dárkově zabalený lidský exkrement…

Film stál něco málo přes 10 000 dolarů a vypadá neuvěřitelně lacině. Jako domácí video. Výprava neexistuje. Za největší scénu lze pokládat zapálení obytného vozu. Výsledná atmosféra snímku má sice své kouzlo a dodává mu na přirozenosti a snad i realističnosti, rozhodně to ale není dobře natočené. Mnohé záběry jsou natolik nepovedené, že Pink Flamingos prakticky spadají na hranici amatérského filmu, o čemž svědčí i téměř ochotnické herecké výkony (tedy strašné). I filmy ze studia Troma vypadají lépe, jsou stokrát výpravnější a zábavnější.

pink2

Nejhorší je ale scénář. Děj je velmi slabý, gradace souboje v oplzlosti minimální a film není ničím jiným než slepencem více či méně obscénních scének, ve kterých se někdo chová nepřístojně, a ostatní se tomu smějí. Dialogy jsou neuvěřitelně strašné a banální. Postavy se často opakují a trvá jim se vyjádřit, takže zoufale koukáte na hodinky a čekáte, až konečně dojde na pointu a půjde se dál. Třeba ke scéně s úchylným exhibicionistou, který si pro zvýšení efektu přivazuje k přirození různé uzeniny.

Celé to obludárium některým přijde zábavné až roztomilé, na mě ale zoufale nefungovalo a nepřišlo mi na něm vůbec nic zábavného. Přišlo mi naopak velmi hloupé a nevkusné, zasmál jsem se všehovšudy jednou. Obezřetnějším postupem při sledování filmu by asi bylo nepohlížet na něj jako na komedii, ale jako na experimentální video, u kterého se můžete v praxi podivovat tomu, kam až se dá zajít v rámci hledání hranic filmového vkusu.

Hodnoceni: 10%

Režie: John Waters
Hraji: Divine, David Lochary, Edith Massey, Mary Vivian Pearce, Mink Stole, Danny Mills, John Waters
USA, 1972, 92 min

One thought on “Růžoví plameňáci (Pink Flamingos) – Odpornost především – recenze

  1. 1
    0

    Jako souhlas, je to perverzní a nechtný, je to béčko a brak, ale já se rozhodně luxusně bavil a přišlo mi to přinejmenším zábavné, ne-li přímo vtipné. Co se týká trapnosti, tak znám mnoho filmů, které jsou mnohem trapnější, zde je to na snesitelné úrovni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *