Zdrojový kód (Source Code) – Zdařilé, až překvapivě realistické sci-fi (Recenze)

CZ premiéra: 21. 4. 2011

Colter Stevens sedí ve vlaku a nemá tušení, jak se tam dostal. Naproti němu sedí neznámá mladá slečna, která jeho samotného zřejmě zná, ale oslovuje ho jiným jménem. Colter se snaží zorientovat v podivné situaci, pak ale na toaletách zažije šok – místo vlastního odrazu spatří v zrcadle odraz úplně cizího člověka. Následně celý vlak exploduje a zmatený Colter se ocitne v uzavřené temné futuristické místnosti…

Nový sci-fi thriller režiséra Duncana Jonese (sci-fi Moon) v lecčem připomene režijní styl Tonyho Scotta, srovnání se nabízí zejména s jeho filmem Déjà Vu. Tam měl Denzel Washington možnost řešit zápletku pomocí programu, jenž zobrazoval svět s několikadenním zpožděním. Zde je zas hlavní hrdina posílán do minulosti skrze vzpomínky cizího mrtvého člověka. Jistá podobnost by tu tedy byla. Film se zabývá existencí tzv. zdrojového kódu, což je podle scénáristů vzpomínka vyextrahovaná z mozku mrtvého člověka. Mozek totiž ještě chvilku po smrti může samostatně fungovat, tudíž se z něj dá dostat zbytek z toho, co obsahuje – obraz několika posledních minut ze života dotyčné osoby. No a do tohoto obrazu vytvářejícího umělou realitu se mohou lidé napojit skrze paměť a identitu jejího majitele podobně jako do Matrixu. Což se může hodit, zvlášť když jde třeba o oběť teroristického útoku. V tomto konkrétním případě je Colter jistou vládní organizací opakovaně posílán do událostí osm minut před katastrofou, aby se během tohoto časového limitu pokusil získat jméno údajného atentátníka.

Coltera divák vidí v jeho skutečné fyzické podobě, tedy v té podobě, jakou mu vtiskl Jake Gyllenhaal. Ten ztvárnil střízlivě uvažujícího kapitána americké armády bravurně, civilně, jako vystrašeného, chybujícího, ale i rozhodného mladíka. Sekunduje mu jednak Michelle Monaghan v roli spolucestující slečny jménem Christina a také Vera Farminga coby důstojnice Goodwin, která s Colterem hovoří z pozice zástupce vládní agentury prostřednictvím počítačové obrazovky. Obě jmenované mají sice pro děj zásadní význam, ale jejich postavy jsou vedlejší a pozornost všech se soustředí hlavně na Gyllenhaala.

Je poměrně originální, že na rozdíl od jiných filmů o cestování v čase tady nelze přítomnost ovlivnit zásahy v minulosti. Ať uděláte, co chcete, koloběh událostí to nijak nezmění. Tento nápad ale není dostatečně využit kvůli časové tísni, která postavy tlačí. Zkoušení toho, co všechno si může hrdina ve „světě bez následků“ dovolit, se tedy nedočkáte. To by ale asi poskytovalo snímku určité odlehčení a je fakt, že na humor ve Zdrojovém kódu, zejména kvůli šetrné stopáži nepřesahující hodinu a půl, místo prostě není.

To, že se Colter neustále ocitá v jedné a té samé situaci, vede k podobnému efektu, jakým oplýval například Úhel pohledu, tedy že určité scény se během filmu několikrát opakují. Po nějaké době se dá zvyknout na konkrétní sled scén, což je zde často k užitku právě k experimentování s novými možnostmi, které hrdina má. Díky značné realističnosti i celkem logickému odůvodnění toho, jak zdrojový kód funguje, je vytvořen dojem, že někdy v blízké budoucnosti by možná nějaký podobný systém mohl fungovat i ve skutečnosti, takže se nabízí otázka, co je sci-fi a co už je realita. Tohle je zatím pořád ještě sci-fi, hlavně kvůli několika málo detailům a překvapivé závěrečné pointě, ale ta myšlenka není úplně marná.

Snímek ubíhá jak dobře promaštěný hodinový strojek, ačkoli kromě úvodu a závěru nenabízí mnoho zvratů. Také obsahuje dost dobrých nápadů, které by se slušelo rozvést více. To jsou ale jediné větší výhrady.