Vlkodlak (Wolfman) – Vlčí muž se po více jak 60ti letech vrací na plátna kin (Recenze)

Hodnoťte film

CZ premiéra: 18. 2. 2010

Vlkodlak, klasická to hororová postava, vyrazila na světlo měsíční v novém zpracování, za asistence kvalitních počítačových efektů a s tváří herce k tomu účelu více než vhodnému. Trailer nabízel v tomto případě pěkné, stylové záběry, a z různých zdrojů se dalo vytušit, že půjde o hodně krvavou až brutální podívanou. Očekávání pak malinko utrpěla ve chvíli, kdy se projekce pro novináře posunula těsně před premiéru, čímž se ovšem běžný divák zabývat nemusí.

Děj představuje klasické schéma podobných filmů, a nabízí příběh člověka, který se vinou prokletí o úplňku mění v bestií, trávící inkriminovanou dobu lovem a vražděním lidí v dosahu, zatímco ti šťastnější se zavírají v domech a drmolí něco o ďáblech a pekelných démonech.

Velmi zdařilým dojmem tu působí celkové ladění snímku, starající se valným dílem o celkovou atmosféru. Konec devatenáctého století sice prošel určitou stylizací a občas nepůsobí úplně dobovým dojmem, nicméně úlohu kulisy plní víc než dobře – čemuž napomáhá skutečnost, že většina důležitých pasáží probíhá v noci, kdy nad strašidelné lesy stoupá mírně kýčovitý měsíc v úplňku a děsivé vlčí vytí se nese přes nepřívětivá vřesoviště.

Obsazení filmu nabízí tři velmi známá jména, z nichž nejvíce asi zaujme Del Toro v hlavní roli, pro níž ho příroda vybavila výbornou vizáží. Stranou nestojí ani jeho kolegové, Hopkins jako hrdinův otec, a Weaving, coby policejní inspektor. Příběh nepracuje s nějak složitě propracovanými charaktery, což ovšem zmíněné trojici nebrání, aby jejich postavy působily věrohodným dojmem a vystupovaly jako skuteční, živí lidé, a ne pouze herci v roli jasně určené dějem.

Přesuňme se nyní na okamžik k věci, která asi velkou část potencionálních diváků zajímá nejvíce. Jedná se o efekty spojené přímo se vzhledem vlkodlaka, jeho metamorfózou, a samozřejmě i následky jeho útoků. Ve všech těchto bodech nemůžu filmu nic vytknout. Vlkodlak vypadá tak, jak si ho pamatujeme ze starých hororů, pouze za použití moderní techniky, pasáže s přeměnou působí dobře a záběry na zranění vypadají vcelku uvěřitelně.

Nyní ale musím malinko zbořit auru brutálního filmu, s níž Vlkodlak přichází. Ano, na poměry filmů k běžnému promítání v kinech krvavý a drsný určitě je, nicméně sklaním vyznavačům filmové brutality přijde jen jako slabý odvar toho, co znají ze svých milovaných podpultových snímků, při nichž náhodní diváci padají do mdlob. Tím ovšem nechci říct, že bych Vlkodlaka doporučoval osobám se slabšími nervy.

Ke snímku jako takovému nemám vážnějších výhrad. Jde o dobře natočený, vizuálně povedený a svižný horor, kterému rozhodně nechybí atmosféra. Z dalších, v textu nezmíněných kladů, si menší poznámku zaslouží zdařilá hudba. Vlkodlak je filmem výrazně nadprůměrným, ale zároveň, pokud se podíváme z jiného úhlu, nejde o nic, co ve vás nechá nesmazatelnou stopu a naplní vás nepoznanými dojmy a spoustou myšlenek k danému tématu. Osobně si nemyslím, že by film vydržel v mysli diváka nějakou delší dobu a dá se dost dobře očekávat, že se zaslouženou nálepkou „kvalitní“ po několika měsících zmizí ve věčném zapomnění a vlk po něm na měsíc nezavyje. Tvůrci však zjevně žádné megalomanské ambice neměli, chtěli natočit něco, co diváka pobaví a v tomto ohledu bezesporu uspěli. Vlkodlak je nakonec přesně takový, jakého si ho naše mysl vysnila po spatření prvních ukázek. A to je jedině dobře.

80%

Režie: Joe Johnston
Hrají: Benicio Del Toro, Emily Blunt, Antony Hopkins, Hugo Weaving, Geraldine Chaplin
USA, 2010, 102 minut

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *