Verbo – Ve světě sebevrahů s filozofickým střevem – recenze

CZ Premiéra: 29.8.2013

Španělský snímek Verbo je již starší záležitostí. Pochází z roku 2011 a do našich kin se dostal víc než čtvrt roku po premiéře na Slovensku. Tam vzbudil značně rozporuplné reakce, takže jeho hodnocení se pohybuje různě na internetu po celé své škále, nejčastěji však v obou krajních hodnotách. Je to trochu divné, když se na jednom webu dočtete o překvapivě nízkém hodnocení a jinde se dozvíte, že snímek obdržel prestižní filmové ceny.

verbo1

Verbo je totiž hrozně bizarní a nevídaný film, bohužel nepovedený. Chtěl by být myšlenkově obsáhlým a epicky fantaskním příběhem o hrdince bojující za záchranu svého života a zároveň generační výpovědí bohatou na významové interpretace obsahující mnoho transcendentálních poselství. Přitom ale naráží na nedostačující rozpočet, nezkušenost tvůrců (herečka v hlavní roli i režisér tímto filmem debutovali) a trapně naivní scénář plný banálních monologů, které asi měly obsahovat plno hlubokých filozofických myšlenek, ale působí jako úryvky z letáku nějakého odvykacího centra pro drogově závislou mládež.

Hlavní hrdince je patnáct, je asociální emo anorektička, okolí jí nerozumí, ve škole má problémy, rodiče ji nechápou, svět jí přijde nudný a jediné, k čemu vzhlíží, je street art nějakého sprejera. Když je srovnána se zemí budova, ve které měl onen sprejer mít údajně úkryt, a když životní trable překročí snesitelnou mez, rozhodne se dívka pro sebevraždu skokem z okna. Po dopadu se však ocitne v podivně vyhlížejícím světě, kde dostane šanci změnit své rozhodnutí. Aby tak učinila, musí splnit tři úkoly. Průvodci v depresivní lokaci, kterou se šíří smrtonosná temnota, jí je skupina skejťáků… (Nevymýšlím si.)

verbo2

První půlhodina ještě působí jako celkem slušné sociálně-psychologické drama s občasnými mystickými prvky. Jakmile se ale děj přesune do „skrytého světa za zrcadly“, celý film rozbředne v dementní filozofování a nesystematický, příběhově nezajímavý výmaz. Výtvarně je tento svět poměrně hezky ztvárněn, ale co naplat, když se neřídí žádnými pravidly. Pohybuje se v něm nějaká neviditelná síla, která náhodně zabíjí skejťáky, což ale není využité k ničemu zajímavému. Cestou hlavní hrdinka potkává skupinky s dalšími zabitými mladíky, kteří se také snaží zvrátit chod své sebevraždy, ale opět nic z toho. Svět, ve kterém ztroskotané existence dostanou druhou šanci k žití, pokud k tomu mají dostatečně silnou vůli, je přitom originálním a nápaditým konceptem. Zůstává však trestuhodně nevyužitým.

A ty tři úkoly, které musí hlavní hrdinka splnit, jsou taky mimořádně mimo. Rozepisovat se tady o nich nebudu, ale rozhodně by bylo o čem psát.

Od jistého momentu je to tak konzistentně blbé, že není ani poznat, jestli se film režisérovi nepodařil a rozpadl se mu pod rukama, nebo jestli je to přesně to, po čem jeho umělecká duše toužila (což je ta horší varianta). V každém případě je výsledek nepodařený velmi a místy dokonce směšný. A z nějakého důvodu obsahuje asi dvě a půl minuty animovaných pasáží, kdy jsou najednou z ničeho nic všechny postavy i okolní prostředí kreslené (a dvě minuty z toho se rapuje).

Film Verbo pohořel na nevyužitém potenciálu námětu a na slovním průjmu. S pomocí myšlenkově primitivních tezí vykecá divákovi díru do hlavy a nenabídne žádnou akci. Nudí tak i přes svou střídmou délku prázdnými moudry a otravuje domnělou ambiciózností. A jen chvílemi pobaví na místech, kde tvůrci pravděpodobně humor nezamýšleli.

Hodnoceni: 30%

Režie: Eduardo Chapero-Jackson
Hraji: Alba García, Najwa Nimri, Macarena Gómez, Verónica Echegui, Víctor Clavijo, Adam Jezierski, Miguel Ángel Silvestre
Španělsko, 2011, 87 min

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *