Poupata – Deprese před Vánoci – recenze

CZ Premiéra: 15.12.2011

Film debutujícího režiséra Zdeňka Jiráského se odehrává v období mezi adventem a Silvestrem, a jelikož jde do kin zhruba týden před Vánoci, může vám způsobit pěknou předvánoční depresi. Na celovečerní debut rozhodně kvalitní kus, jestli ale nejste obrněný cynik, tak si radši dejte pozor. Jedná se totiž o silné české sociální drama, které vám sáhne do duše opravdu hluboko. Vysypat obsah peněženky prvnímu žebrákovi, co se namane, vás ale nepřinutí.

Hlavními aktéry jsou členové jedné rodiny z průmyslového zapadákova na severu Čech. Nepředstavují úplnou spodinu ani dno společnosti, přeci jen mají kde bydlet, oba rodiče mají práci (i když mizernou) a jíst je taky co. Dají se připodobnit k hrdinům Slámova Štěstí. Na rozdíl od Slámy ale Zdeněk Jiráský jejich životní situaci ještě postupně zhoršuje, a to až k naprosté nule. Na poli devadesáti minut každý rodinný příslušník přispěje svou troškou do mlýna takovým způsobem, že celou rodinu posune ještě hlouběji do bezedné propasti chudoby, zmaru a beznaděje, kam ostatně již od samého začátku neodvratně a bez možnosti návratu směřuje.

Otec Jarda Hrdina (Vladimír Javorský) pracuje jako hradlař na železnici. O perspektivním zaměstnání nemůže být řeč, o každou korunu z nuzného platu navíc zas obratem přijde kvůli své závislosti na hracích automatech. Jeho žena na tom není o moc lépe, dělá uklízečku na nádraží. Dcera Agáta je zas nechtěně těhotná, což rodičům zamlčí. No a syn Honza se pro změnu zamiluje do mladé striptérky/prostitutky a odkoupí ji od jejího agenta/pasáka za těžké peníze, jež utrží z prodeje marihuany, kterou pěstoval se svým kamarádem. Nevzhlednou dívčinu pak těsně před Vánoci přivede domů do už tak dost těsného bytu a překvapené matce oznámí, že s nimi bude od té doby bydlet. Mezitím se otec Jarda někde opíjí, protože ho právě vyhodili z práce a navíc se dozvěděl, že na automatech dluží skoro sto tisíc, kvůli čemuž musel dát do zástavy vlastní byt…

Většinou neznámí herci hrají velmi přesvědčivě a autenticky. Kromě nich k výsledné syrové atmosféře napomáhá i špinavé a začouzené prostředí a ruční kamera. Zapadlé městečko u trati je plné lidí přežívajících ze dne na den, odkázaných na vlastní chudobu, se kterou nemohou (nebo nechtějí) nic dělat. Čas jako by se tu zastavil v době normalizace. Oprýskané šedivé paneláky, levné pivo v zaplivaném pajzlu, mládež chlemtající vodku, spartakiádní cvičení v sokolovně… Snímek ale upozorňuje na skutečnosti zakotvené v přítomnosti.

Přitom by nemuselo být tak zle. Ve verzi Jiráského ale neexistuje žádné jiné východisko, takže všechna zásadní rozhodnutí, která postavy z vlastní vůle dělají, jsou vždycky špatná. Vedlejší postavy jsou na tom podobně (nějaký mladík se opije, usne na mrazu, ráno ho najdou a odvezou do nemocnice, domů se následně vrací na kolečkovém křesle). Filmu chybí nějaká kladná postava, nějaký světlý bod, jediný záblesk naděje v té šedivé a nepěkné mizérii. Některé postavy přitom mají své vlastní sny a nadějné touhy, kvůli absenci odhodlání či neschopnosti nějak si počít se svým životem si ale nemohou nárokovat jejich vyplnění. Žijí s páskou přes oči, naivně přehlížejí své prachbídné životní podmínky a místo zlepšení je jenom (ne)vědomě zhoršují. S hrdiny se nedá upřímně soucítit, protože sami vidíte, že si za svou situaci mohou výhradně sami. Svými aktivitami navíc ovlivňují i postavy ve svém okolí, slušně rozestavěnému příběhu s gradující depresí tak třeba podráží nohy nedomyšlený závěr, kde to odskáčou i ti, kteří si to nezaslouží.

Jsem zvědavý, s čím nás Zdeněk Jiráský překvapí příště, protože má rozhodně ještě na víc. Jeho Poupata jsou civilně zvládnutým filmem o tom, že ne v každé rodině jsou Vánoce šťastné a veselé. Idylku v nich skutečně nenajdete.