V kinech od: 14.11.2013

CSFD IMDb WWW US Recenze CZ Recenze

Slovinský myslitel, filozof, psychoanalytik a kulturní kritik Slavoj Žižek nás již před sedmi lety oblažil snímkem Perverzní průvodce filmem. Jeho nový opus, opět pod vedením britské režisérky Sophie Fiennes, je co do způsobu vyprávění a stylizace svému předchůdci v mnoha ohledech velmi podobný. Jde o počin vyprávěný, jak s oblibou říkám, formou útržků z poznámkového bloku.

Celý film je složen z nahodilých výkřiků, podnětů a nápadů, které spojuje jen téma ideologie (ne vždy spjaté s filmem) a ústřední postava Slavoje Žižeka, který je pro diváky po celou dobu vypravěčem a průvodcem ve světě jeho myšlenek a podivuhodných interpretací všeho možného (zhruba polovinu snímku tvoří různé audiovizuální záznamy a druhou se Žižek dívá přímo do kamery a něco říká v angličtině s legračním přízvukem). Vlastně se zdráhám říkat tomu „film“, protože stejně tak by se tomu dalo říkat „přednáška“. Ani označení „dokument“ není zcela přesné. Principielně totiž nevypráví o žádném konkrétním společensko-kulturním fenoménu, nýbrž o velmi obecných tématech, která jsou podávána navíc naprosto subjektivně. Nezobrazuje objektivní realitu, ale náhled na ni skrze manipulujícího vypravěče. Kdyby byla stopáž o šest hodin delší, bylo by to celkem jedno. Akorát by na to do kina nešel už vůbec nikdo a jediní diváci by byli z řad filmových kritiků a teoretiků (což asi i tak z podstatné části budou). Ačkoli jde spíš o televizní záležitost, která velké plátno zrovna dvakrát nevyžaduje, přesto bych oba perverzní průvodce doporučil i řadovým (přemýšlivým) divákům. Jde totiž o záležitost unikátní, pozoruhodnou a občas i nečekaně zábavnou a vtipnou. A ne, nemusíte být přitom experti na psychologii.

Stejně jako v Perverzním průvodci filmem (na základě slova „perverzní“ neočekávejte žádné prasárny, jeho význam spočívá spíše v odhalování lidských myšlenkových procesů) je i zde poměrně unikátní to, jak jsou rekonstruovány nejrůznější filmové interiéry i exteriéry (přibližně tucet), aby v nich mohl Slavoj Žižek přednášet bezprostředně po filmové ukázce, která se v tomto prostředí odehrává. Je velmi srandovní, když jsou pouštěny záběry z Taxikáře, kde Robert De Niro leží na posteli a filozofuje, a následně je střih na Žižeka, jak leží v naprosto identické posteli v identickém pokoji a něco vypráví. Nebo když se Jack a Rose snaží po potopení Titaniku udržet nad hladinou v ledové vodě, načež následuje záběr Žižeka, jak klepe kosu v dřevěné loďce uprostřed nějaké vodní nádrže.

Vskutku úsměvné jsou i některé jeho psychologicky-filozofické výplody a interpretace, které spatřuje poměrně často v překvapivých a zcela netušených souvislostech. Asi nikoho jiného by nenapadlo hledat souvislosti mezi Čelistmi Stevena Spielberga a vyhlazováním Židů, ideologicky srovnávat potopení Titaniku s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nebo vysvětlit z psychoanalytického hlediska podstatu Kinder vajíčka. Tak, aby to dávalo alespoň trochu smysl.

Zatímco v předchozím počinu se Žižek pokoušel filmy pouze interpretovat, tentokrát na ně nahlíží ve vztahu k různým ideologiím. Dělá to ale opačně, než bych si představoval. Místo toho, aby představil nějakou ideologii a posléze její význam divákovi přiblížil skrze filmy, pustí nejprve ukázku z filmu a teprve pak na ni naroubuje to, co se mu zrovna hodí. Možná právě v tom tkví ta perverznost, které se dopouští ve svém výkladu obecně známých faktů. Mně to ale vadilo a spíš mi připadalo, že s ním bude větší část diváků nesouhlasit, pokud se tedy nerozhodne přistupovat ke snímku rovnou jako ke komedii.

Na podobné filmy se vyplatí chodit před návštěvou hospody. Nejenže se možná dovíte i něco zajímavého a nového, ale v následné kamarádské diskuzi pak působíte dojmem intelektuála a navíc můžete přihodit spoustu námětů ke konverzaci. Mnohdy i poměrně bizarních.