Obřad (The Rite) – Vymítání podle Hannibala (Recenze)

CZ premiéra: 17. 3. 2011

S filmy inspirovanými skutečnými událostmi se roztrhl pytel. 127 hodin, Králova řeč, dobrodružné Sanctum a nyní už i snímek o vymítání ďábla. Obřad je vlastně film na pomezí psychologického dramatu a hororu, ve kterém ale hororová složka funguje lépe než ta psychologická.

Kvůli ní je Obřad jen rutinní záležitostí o hledání pravdy v křesťanských moudrech líčených skrze podprůměrný příběh mladého kněze, jenž pochybuje o své víře. Byla by to vlastně docela nuda, nebýt Anthonyho Hopkinse a několika zlých démonů.

Hlavního hrdinu, nadějného amerického studenta teologické fakulty Michaela, si zde zahrál téměř neznámý, ale bezesporu talentovaný herec Colin O’Donoghue. Jeho studijní zaměření v kombinaci s faktem, že je synem hrobníka, z něj kupodivu ukázkový případ dokonalého outsidera nedělá. Stačí, že je tak trochu podivín a introvert. Každopádně se vám dostane značného množství informací o jeho podvědomí, vyvolaném znepokojujícími obrazy jako je sledování vzpomínky, ve které coby malý kluk pomáhá svému otci nastrojit do rakve vlastní zesnulou matku. Nyní je v posledním ročníku vysoké školy a čekají ho zkoušky, po jejichž splnění se stane knězem. To by ho ale nesměly nahlodávat pochybovačné myšlenky o existenci Boha, o smyslu víry a tak podobně. Rozhodne se tedy školu opustit, před tím je ale ještě nucen odjet do Říma absolvovat kurz vymítání…

V Římě se odehrává valná většina snímku, naštěstí se ale nekoná tradiční přehlídka statických záběrů na pamětihodnosti jeho historického centra. Po zoufale nezajímavé úvodní dvacetiminutovce se konečně dočkáte první prezentace na téma exorcismus a nepřesvědčenému Michaelovi je doporučena návštěva profesionálního vymítače, otce Lucase. To je moment, kdy na scénu vstupuje Anthony Hopkins. Jeho výkon je bravurní, a jak ubíhají minuty, je stále jen lepší a lepší. V podstatě každá scéna s ním se dá považovat za nosník celého filmu, a jestli se vyplatí snímek vidět, tak jedině kvůli němu. A také kvůli samotnému vymítání, které je v jeho podání a opět i díky make-upu a digitální úpravě posedlých obětí skutečně děsivé.

Původem švédský režisér Mikael Håfström (Zlo mezi námi, Pokoj 1408) nedokázal naplno projevit své kvality. Měl se daleko více zaměřit na hororové prvky a na Hopkinsovu postavu, takhle totiž utopil dobrý námět v neatraktivních dialozích, které působí jako vata na zaplnění prázdných míst mezi jednotlivými exorcistickými obřady. Od půlky dál navíc nepřichází s ničím novým, jen opakuje to, co napoprvé docela zafungovalo. Vyděsila diváky žába? Dobrý, tak jich tam příště dáme padesát. Zhruba takhle vypadá nástin gradace. Minimální inovace. Děsivé scény jsou utlumovány bizarními obrazy zahrávajícími si s Michaelovou psychikou a ztrácí tím pádem na účinnosti. Když už je divák dostatečně vyděšen, je přeci zbytečné ho ještě více mást. Psychologii postav by v tomto případě slušelo pořádné omezení. A poměrně zbytečná je i postava smělé novinářky v podání herečky Alice Braga (Predátoři, Repo men), protože pro děj nemá vůbec žádný přínos.

Je třeba vyzdvihnout minimalistickou a přesto působivou hudbu a efektní kameru. Záběr na posedlou dívku, jenž plivne na okno, na kterém se po zaostření objeví odraz Vatikánu, je skutečně originální. Z technického hlediska lze těžko něco namítat.

Obřad bohužel spadá na hromadu průměrných filmů, ačkoli jeho původní myšlenka rozhodně nebyla k zahození. Určitě by to ale šlo ještě mnohem lépe. Vyčnívá akorát Hopkins, který zachraňuje, co se dá. Atmosféru si snímek získává sice příliš pomalu, ale jistě. V poslední čtvrthodině dojde na to nejlepší z celého filmu a samotný finiš tudíž lze považovat za velice zdařilý. Jen kdyby cesta k němu nebyla tak kostrbatá a protahovaná.