CZ Premiéra: 10.1.2013

Poslední film dánského režiséra Thomase Vinterberga v sobě pod slupkou nijak složité zápletky skrývá a odráží sociální a mediální praktiky současného, především západního světa. Dělá to zdánlivě jednoduše, obratně a rafinovaně.

Život vychovatele v mateřské školce Lucase (Mads Mikkelsen), jehož největší starostí po rozvodu je ztráta syna, se rapidně změní po lživém obvinění ze sexuálního obtěžování dcery jeho nejlepšího přítele. To začne na malém městě záhy žít vlastním životem a ničit Lucasovi život. V momentě vypuštění lži se narace Honu rozdělí na dvě linie (Lucas x lež), přičemž dominatním prvkem celého filmu je postupné pohlcování první linie tou druhou.

Vinterberg si je struktury svého filmu dobře vědom a naznačuje nám ji už na začátku, kdy Lucas při honu zabíjí srnku – zastavuje její život ve prospěch toho svého. Vývojový vzorec snímku ale staví Lucase do role štvané oběti. Zatímco příběhová linie kolem něj postupně slábne a přestává pohánět vyprávění kupředu, původně malá lež se začne velmi rychle rozpínat a dostane se z prostředí školky do celého města, ve kterém skrze obyvatele začne podněcovat štvanici. Střety mezi oběma liniemi se vyvíjejí od konfrontace mezi čtyřma očima, přes potyčky v obchodě až po scénu v kostele, ve které se staví celé zmanipulované město proti Lucasovi. Právě v těchto momentech je snímek nejsilnější a dosahuje nejmrazivější atmosféry, které podtrhují beznaděj a touha po spravedlnosti.

Hon tak díky své stavbě vyprávění reflektuje současný mediální svět, ve kterém se stokrát řečená lež stává pravdou a ve kterém ani snaha o uvedení informací na pravou míru nemusí mít naději na úspěch. A nejde jen o „klasická“ média (noviny, televize,…), která od sebe navzájem přebírají informace bez ověření, ale také o sociální sítě. Na nich statusy, fotografie a další příspěvky mohou velmi rychle a snadno nabourat stabilitu přátelství a vztahy. To potvrzuje Vinterberg tím, že si jako katalyzátor vyprávění vybírá malou holčičku a explicitně vyjádřeným všeobecným přesvědčením, že dítě nelže. Při jejím pokusu zastavit štvanici proti Lucasovi už je ale umlčena svými rodiči.

Ačkoliv je ale Vinterberg útočný ve směru „k těm druhým“, tak překvapivě idealizuje fungování rodiny. Ta v Honu představuje ty pravé hodnoty, jež by měly přetrvávat – láska, důvěra, starost o blízké. Bohužel ale tato představa působí místy vykonstruovaně a pateticky. Nejzjevněji se to projevuje v době, kdy je Lucas zatčen a odvezen na policejní stanici. Úlohu oběti, ale zároveň romanticky naivního bojovníka se spravedlností, přebírá jeho syn. Ten však velmi rychle poznává, že ani on není tím, kdo by se mohl společnosti postavit, jelikož je také pohlcen dominatní lží.

Po stylistické stránce nepřichází Hon s něčím překvapivě inovativním, pokud nepočítáme několik málo záběru snímaných ruční kamerou, které jen vzdáleně evokuje manifest Dogmy 95 a Vinterbergův druhý celovečerní film Rodinná oslava. Díky tomu ale styl nestrhává sebeuvědoměle pozornost na sebe a podporuje, jak už jsem ale naznačil výše, obratné vyprávění ve své zdánlivé jednoduchosti. Naštěstí snímek nesklouzává k přílišné subjektivizaci vyprávění a k samolibému šťourání v pocitech a myšlenkách.

I přes lehce idealistické pojetí rodiny je Hon skvěle natočeným sociálním dramatem, kterým Vinterberg účinně útočí na stereotypy současné západní společnosti a ukazuje, že jako režisér má i v budoucnu co nabídnout.

 Martin Kos