Film týdne: Dívka, která kopla do vosího hnízda (Luftslottet som spr ngdes) – Poslední část švédské trilogie podle Stiega Larssona – recenze

Na úplný závěr třídílného švédského thrilleru se nemuselo dlouho čekat. Všechny tři díly si svou premiéru odbyly dokonce v průběhu jediného roku, takže pokud jste už viděli druhý díl s názvem Dívka, která si hrála s ohněm, tak se vám jeho děj snad ještě z paměti vytratit nestihnul.

Třetí díl na ten druhý totiž plynule navazuje. Lisbeth Salanderová je v nemocnici se zraněním hlavy a s oprávněným očekáváním, že po zotavení bude muset před soud. Je totiž obžalovaná z pokusu o vraždu svého otce. Spolu s hlavní hrdinkou, počítačovou hackerkou a bisexuální punkerkou Lisbeth se vrací i postava novináře Mikaela Blomkvista, který je tentokrát plně zaměstnán hledáním faktů, důkazů a svědků, kteří by dokázali Lisbethinu nevinu v nastávajícím procesu. Navíc musí čelit atentátům na svou osobu a na výhrůžky, které zasypávají jak jeho, tak i jeho kolegy v redakci časopisu Milénium, kteří mu jsou oporou a pomocnou silou.

Na rozdíl od Mužů, kteří nenávidí ženy, jenž dokázali díky umně vyprávěnému zajímavému příběhu a díky syrové atmosféře skutečně nadchnout a fungovali i samostatně, u Dívky, která kopla do vosího hnízda se bez znalosti předchozího filmu prostě neobejdete. Minimálně vám nebudou jasné vztahy, které mezi postavami panují, nebudete vědět, kdo stojí proti komu a už vůbec se nevyznáte ve změti jmen, která se na vás navalí. Nepomůžou ani několikrát viděné flashbacky, které jsou zde pouze z toho důvodu, aby divák snad nezapomněl, o co tenkrát šlo. Děj je řídký a s minimem zvratů, a ačkoli je celé soudní přelíčení v druhé polovině filmu jeho nejlepší částí, je víceméně předvídatelné a strohé.

Filmu se nedá upřít působivá temná atmosféra, která je však rozmělněna přílišnou délkou. Dvě a půl hodiny jsou prostě moc, navíc vzhledem k tomu, že se na plátně prakticky nic moc neděje kromě toho, že se hodně mluví. Kvalita scénáře a hereckých výkonů (Michael Nyqvist a Noomi Rapace jsou opět tradičně skvělí) je nediskutovatelná, ale co naplat, když je divák znuděn zbytečně zdlouhavými dialogy a nic neříkajícími obrazy.

Dalším problémem je ztráta už tak dost úzkého pouta mezi divákem a hlavní hrdinkou, která rozhodně nebyla ani v předešlých snímcích nijak zvlášť sympatická. Tady se z ní ale stává extrémně introvertní troska, která mlčí, když jí jde o kůži. Chvíli to dokonce vypadá, jakoby měla nějaký inteligentní skrytý psychologický plán, ale nic takového nepřijde. Na svůj vlastní soud se navíc dostaví v těžkém punkovém outfitu, což je sice velmi stylové a neuvěřitelně cool, ale nepříliš chytré. Její osud tedy závisí na přátelích a na trpělivé obhájkyni, která jí také pomáhá spíš proto, aby ta esa, která má schovaná v rukávě, nepřišla nazmar, ne proto, že by skutečně chtěla Lisbeth pomoct.

Vidět poslední díl Larssonovy trilogie se vyplatí pouze v tom případě, že se vám líbila dvojka a toužíte po komplexnějším závěru, kterého se vám skutečně dostane. V opačném případě můžete Dívku, která kopla do vosího hnízda považovat za naprosto zbytečné pokračování, které si nezaslouží vaši pozornost. Výměna režiséra (poslední dva filmy natočil Daniel Alfredson) je tentokrát skutečně znát a bohužel vedla k sestupné tendenci, kvůli které se ze závěru našlápnuté ságy stala pouhá nadstavba k vydařené literární předloze, ke které však není důvod se vracet.