Během finální fáze konfliktu na korejském poloostrově dostává jihokorejský poručík Kang rozkaz přesunout se do oblasti kopce Aerok. V tomto prostoru neustále probíhají těžké boje, kdy se obě strany snaží získat pozici pro sebe. Kopec neustále mění svého majitele, přičemž nedávno zde přišel o život velitel zde nasazené jednotky Alligator.

Panují obavy, že byl zabit špionem ze Severu, což má Kang vyšetřit. Na místo přijíždí společně s nově jmenovaným velitelem a ke své radosti se setkává s dávným přítelem Kimem. Ten byl kdysi zajat nepřítelem a Kang ho považoval za mrtvého. Krátce po jejich setkání a seznámení s dalšími vojáky se jihokorejské jednotky musí před nepřítelem z kopce stáhnout. Na základě rozkazu však vyrážejí do vlastního útoku, kdy se jim opět podaří ztracené pozice získat. Po dobytí Kang zjišťuje, že jeho přítel a několika dalších mužů udržuje kontakt s vojáky ze Severu. Nejde však o špionáž či další záškodnickou činnost, ale o pouhou výměnu zboží a dopisů. Kopec totiž mění svého majitele tak často, že si příslušníci obou stran mohou poslat alkohol, cigarety a další proviant v bedně, zanechané na domluveném místě. Komunistické jednotky se ovšem se ztrátou vrcholu nehodlají smířit.

Do oblasti navíc dorazí i Číňané, jejichž počet drtivě převyšuje síly obránců. Velitel jednotky Alligator se navíc ukazuje jako nepříliš vhodný pro svou pozici a odmítá naslouchat radám svého okolí. Číňané poté zaútočí, smetou obránce a ve chvíli, kdy nový kapitán trvá na dalším boji, je Kimem zastřelen. Kang se také dovídá, že jeho přítel ze stejného důvodu zabil i předchozího velitele. Sám Kim je následně v boji zabit. Konec války se rychle blíží, ale na jednotku Alligator čeká poslední útok na Aerok. Ten totiž připadne té straně, která ho bude ovládat v době, kdy vejde v platnost příměří mezi oběma stranami. Kang tento poslední boj přežije a po skončení útoku kráčí z mrtvolami posetého svahu dolů. Divák se ovšem nedozví, jak vlastně celá bitva dopadla.

Jihokorejské (a asijské obecně) válečné filmy natočené po roce 2000 se vyznačují solidní výpravou a důrazem na naturalistické pojetí bojových scén. Přední linie v tomto ohledu není výjimkou. Sice neobsahuje tak epické výjevy jako třeba Pouta války, i tak ale nabízí rozsáhlé bojové scény za účasti mnoha komparsistů. Přítomen je rovněž prvek realistického podání. Bitvy jsou tu zmatené, krvavé a země se během jejich trvání ztrácí pod vrstvou mrtvých a raněných. V tomto případě se však nejedná o heroický velkofilm, ale o něco komornější snímek, laděný spíše protiválečně.

Ve své podstatě ukazuje válku jako vpravdě zlou a děsivou věc, jakýsi obří mlýnek na maso, který semele všechny a všechno ve svém dosahu. Žádná postava, byť jakkoliv důležitá, tu rozhodně nemá jistotu dožití se závěrečných titulků. Na tomto bezútěšném pozadí, rámovaném opakovanými útoky na klíčový kopec (na konci už sotva víc než rozstřílená hromada bahna), pak divák sleduje malý, všední příběh o skupině obyčejných. Ti si na jedné straně se svými stejně prostými nepřáteli mění pití a jídlo, aby se o den později snažili navzájem zastřelit při některém dalším útoku. Tato schizofrenie se velmi odráží v celkovém depresivním vyznění. Snímek však sám o sobě obsahuje jednu velmi nepříjemnou chybu. Bojové scény fungují velmi dobře, jenže celkové tempo děje se místy ztrácí pod neuvěřitelným nánosem patosu. Proslovy vojáků před útoky, které se absolutně nehodí do celkového ladění, zbytečně devalvují celkovou hodnotu filmu. Ten zůstává sice stále nadprůměrnou, ale místy rozvleklou podívanou. Potenciál tu rozhodně byl, není nouze o skutečné momenty, nicméně právě nadbytečný patos stahuje celkového hodnocení tohoto snímku směrem dolů.