CZ premiéra: 28. 5. 2009

Frustrovaný britský prodejce a znalec vín žijící ve Franci Steven Spurrier (Alan Rickman) se v roce 1976 rozhodnl v Paříži uspořádat soutěž v ochutnávání naslepo. Utkat se měla pitiva francouszká a kalifornská, přičemž nikdo nepochyboval o vítězství vinařské velmoci. Důvod, proč o tom někdo natočil film, je za prvé ten, že se to skutečně stalo, a za druhé, že všemi podceňovaná Kalifornie drtivě vyhrála. Takže je to zase jeden pěkný příběh o tom, jak se loserům podaří uspět, a ti loseři jsou navíc Američané. No neinvestujte do toho, jste- li hollywoodský producent.

Navíc když máte k dispozici atraktivní prostředí (vinice zalité sluncem vypadají krásně vždycky a člověk má hned chuť se někam sebrat a odjet) a atraktivní herce. Alan Rickman a Bill Pullman jsou dnes atraktivní především svým jménem, dívky zase přitáhne mladý a neokoukaný Chris Pine (ano, Kirk z nového Star Treku) a jejich protějšky se mohou pokochat neznámou blondýnou Rachael taylor (něco jako Sienna Miller, akorát absolutně nezajímavá).

Ale herci v tomhle filmu mají těžké prokousat se tou vrstvou standartních situací k nějakému výraznějšímu projevu něčeho hlubšího. Do jisté míry se to daří Billu Pullmanovi, který v roli tvrdohlavého, naštvaného a nedůvěřivého kalifornského vinaře, jenž bojuje o existenci svou i svého podniku, působí občas až lidsky. Chris Pine zase dokazuje, že bychom si jeho jméno měli začít pamatovat, neboť má nejen tvář, ale i nějaké ty schopnosti (uvidíme v pořádném filmu). Minimálně se mu z flákače Boa podařilo udělat celkem sympaťáka a oživit některé scény. Zato jindy nepřehlédnutelný Freddy Rodriguez byl tuctovým scénářem a režií poražen, takže podává nezvykle mdlý výkon.

Film je sice na motivy skutečných událostí, ale jde o ten případ, kdy si tvůrci vezmou skutečný příběh jako šablonu, ze které vyberou pár základních faktů, a události interpretují po svém. Což se může povést, pokud je ta interpretace nějakým způsobem zajímavá nebo nekonvenční, ale to se tu neděje. Příběh se ubírá po jasně vyznačené trase a všechna možná klišé, která byste u takového snímku čekali, tu jsou. Snob, který se dostal do slepé uličky. Parta poctivých dříčů, kteří jezdí ve starých autech (leckdy se třemi koly), ale stále sní svůj sen a věří, že jednou prorazí. Vzpurný mladík, který si neváží těch pravých hodnot a musí prozřít a uspět. Pěkná bondýnka. Nejlepší kámoš, který sbalí onu pěknou blondýnu. A tak dále.

Dobrý film, ať už o víně, módě nebo drogách nakonec není o lahvích Chardonnay, hadřících od Gucciho nebo milované stříkačce (proto taky Sex ve městě nebyl dobrý film). Je o lidech. Specifická prostředí mohou nakonec výborně odrážet obecnější situaci. V tom Víno roku bohužel dost selhává, protože když si odmyslíte tu hezkou slupku tvořenou pěknými místy a řečičkami o vínech, nezbyde vám takřka nic, co byste si z kina odnesli, možná kromě znalosti kuriózní události, která by příště mohla ovlivnit výběr vašeho vína.

Podtrženo a sečteno, Víno roku není vyloženě dobrý film, ale ani ne špatný. Z vod naprosté nevýraznosti jej zachraňují především někteří herci a pohodová atmosféra.

60%

Režie: Randall Miller
Scénář: Jody Savin, Randall Miller, Ross Schwartz
Hrají: Alan Rickman (Steven Spurrier), Bill Pullman (Jim Barrett), Chris Pine (Bo Barrett), Rachael taylor (Sam), Freddy Rodriguez (Gustavo Brambila)
USA, 110 minut