CZ Premiéra: 18. 12. 2008
,,Všichni se jenom opakujem.“ Tahle věta ve filmu zazní z úst Mariky a velmi trefně vystihuje i celý film. Natočení pokračování úspěšného příběhu po x letech s sebou nese nemálo rizik a mnohdy to vypadá, jako by tvůrci jen chtěli vytěžit ze známého titulu ještě nějaký ten peníz. Sněženky a machři bohužel v tomto nejsou výjimkou.
Zápletka je prostá : Po setkání s profesorem Kardou, které mu připomene mládí, se Viki Cabadaj rozhodne uspořádat třídní sraz, aby si všichni zavzpomínali na staré dobré časy. Vyvoleným místem je ta samá chatka, kde hrdinové před 25 lety prožili nezapomenutelný lyžák, z kterého vznikla nezapomenutelná komedie. A tak znovu vidíme na plátně staré známé postavy : Vikiho, který má problémy s alkoholem a občas i dcerou, Karla, ze kterého je frustrovaný televizní komik (a má problémy se synem), Mariku, ze které je zas frustrovaná hollywoodská herečka (při ukázce jejích výstupů se člověk ani nediví), Radka, kterého láska k literatuře přivedla k vlastnictví krachujícího nakladatelství, profesorku Hanu, která zasvětila život péči o muže, samozřejmě profesora Kardu, který trpí odcizením od dcery a pár dalších postav, které v ,,jedničce“ pronesly nějakou tu hlášku. Ale aby to nebyla jen přejlídka vykopávek, tak se seznámíme i s potomky Vikiho a Karla, kteří se do sebe samozřejmě zamilují.
Tohle setkání čtyřicátníků by se mohlo ubírat cestou komickou nebo dramatickou, ale ono není ani jedním ani druhým. Film se sice dotýká vážných témat, jako třeba zfetovaní potomci, neschopní rodiče nebo promarněné životy, ale nikdy nejde do hloubky. Na druhé straně tu máme snahu o humor, kdy vidíme padající opilce, padající lyžaře a slyšíme všechny 25 let staré hlášky. Ale opakovaný vtip není vtipem a to, co bylo před lety svěží a humorné, teď působí trapně a nepřirozeně a jde o jednoznačný scénáristický konstrukt.
Scénář je vůbec nejslabší stránkou filmu a právě jemu lze přičíst výše uvedené nedostatky a neschopnost dotáhnout některé zajímavé nápady k smysluplnému konci. Jako třeba autobiografické prvky u postav Jeníčkové a Suchánka, kteří mohli vytvořit pěkně sebeironické kreace. Zvláštní je, že si tvůrci tyhle problémy zřejmě uvědomovali, a tak postavy v jednom kuse trousí věty, jako je ta v úvodu tohoto článku, a všichni si stěžují, jak nejsou schopni přijít s něčím novým. Tohle je už čirý alibismus, který má omluvit neschopnost scénáristů přijít s něčím novým.
I když se Sněženky a machři po 25 letech nedají označit za dobrý film, některé věci se přeci jen povedly. Třeba hudba, která je příjemná, působivá a má v sobě přesně ten nádech nostalgie, který zřejmě chtěl mít film. I některé scény nedopadly špatně. Například když jsou spolu Radek a Hanka, tak z plátna mizí vyumělkovanost a dostává prostor skutečný cit, ti dva zkrátka působí jako lidé. Opravdově působí i profesor Karda, ale Radek Brzobohatý je tak silná herecká osobnost, že mu stačí jen být přítomen na plátně, a hned film oživí.
Snímek asi měl být tragikomedií, ale komedie ani tragédie se pořádně nekoná. Místo toho se dočkáme spousty nostalgie. Tento film není tragicky stupidní, ale je úplně zbytečný. Bez tohohle výletu do minulosti bychom se klidně obešli.
Napsat komentář