Na počátku byla krátká povídka Moth od anglické autorky Rose Tremain. Ta vypráví o rodině z nízké společenské vrstvy, žijící v Americe v karavanu. Světlo do jejich života vnese narození syna Rickyho, který je tak trochu zvláštní…

Režisér Francois Ozon (8 žen, 5×2) přestěhoval hrdiny této povídky do své rodné Francie a z jednoduchého námětu na dvacet minut se mu povedlo udělat devadesátiminutové sociální drama s fantaskními prvky. Když mluvím o sociálním dramatu, rozhodně není tak syrové jako např. filmy Alejandra Gonzálese Iňárritu, i když hned úvodní scéna, kdy vidíme hlavní hrdinku Katie (Alexandra Lamy) přesvědčovat sociální pracovnici, aby vzala jejího malého syna do ústavu, protože se o rodinu nezvládá starat, nastavuje laťku hodně vysoko.

Pak ale následuje flashback několik měsíců dozadu. První polovina filmu představuje hrdiny v prostředí, které není zrovna optimistické. Katie žije se svou osmiletou dcerkou na prahu bídy na šedivém francouzském sídlišti a pracuje v chemické továrně. Do jejího života pak ale náhle vstoupí Paco (Sergi Lopez), kolega se španělským přízvukem. Ti dva spolu rozjedou vášnivý vztah a Paco se ke Katie nastěhuje.

Po celou dobu divák čeká na to, až se Katie narodí syn, jehož jméno je obsažené v názvu. Když k tomu konečně v půlce filmu dojde, žádný div se nekoná. Narození syna se oslaví a jede se dál. Po sedmi měsících se objevuje první partnerská krize, která má za následek odchod Paca. Teprve poté se u Rickyho začne projevovat jeho zvláštní schopnost, která bohužel v toporné snaze snímku okamžitě nepřejít do žánru sci-fi zůstává poměrně nevyužitá. Přitom z tak neobvyklého tématu by se jistě dalo vykřesat víc. Proto je také Ricky vnímán zbytkem rodiny jako další normální člen, kterého není třeba konzultovat s lékaři ani s odborníky. Diváci budou pravděpodobni šokováni více, než Rickyho rodina.

Co se snímku daří, je zachovat si chladnou tvář i po několika odlehčujících momentech. Film je od začátku do konce dramatem z rodinného prostředí, které se nám jen snaží nabídnout něco víc, než pouhé pohnuté lidské osudy. A my rádi přijímáme. Jen škoda toho nevyužitého potenciálu.

70%

Jan Varga