Cz premiéra: 28.1. 2010

Láska patří k nejvděčnějším, ale také k nejprovařenějším filmovým tématům. Ať se nám to líbí nebo ne, je to jeden ze základních kamenů kinematografie, literatury i hudby – prostě všech možných uměleckých žánrů. Není divu, že se různí tvůrci snaží toto velké téma uchopit stále jinak, nověji. A tak vznikla série Města lásky, jejíž první film, Paříži miluji tě, jsme mohli v českých kinech zhlédnout před dvěma lety. A teď tu máme další snímek a další město, slávou, pověstí a obdivem filmařů rovnocenné Paříži – New York.

Stejně jako v případě prvního filmu jde o propletenec několika krátkých povídek, které se odehrávají v jednom městě, a spojuje je téma lásky. Její hledání, nacházení, znovuobjevování. Láska, která nemůže být naplněna, láska, která ještě nevyprchala i láska, které se nedostává. Mladá Židovka a indický obchodník, kteří spolu nemohou být kvůli kulturním a náboženským bariérám, středoškolák, který bere na svůj maturitní ples dívku na vozíčku, či dva důchodci, kteří spolu stále chodí na procházky, to jsou jen příklady příběhů, které v tomto filmu najdeme.

Jenže ačkoliv může nástin jednotlivých povídek znít rozmanitě, opak je bohužel pravdou. new york je oproti předchozí Paříži dost jednotvárný, a to jak v tématech, tak v jejich formálním zpracování. Příběhy se téměř výhradně soustředí na lásku mileneckou, cit mezi mužem a ženou, oproti Paříži, kde jsme mohli vidět lásku mateřskou (žena, která ráno opouští své dítě, aby mohla hlídat cizí) i lásku k městu, kdy osamělá Američanka v nezapomenutelné sekvenci deklaruje své  okouzlení městem nad Seinou. Kromě toho Paříž nabídla divákům upíra i ducha Oscara Wildea, který rozdává moudra.

new york je oproti tomu poměrně sterilní a příliš často sklouzává k povrchním atmosférickým obrázkům, kterým chybí hloubka a nápad. Výjimkou jsou snad jen povídky Bretta Ratnera (ano, toho chlápka, co režíroval všechny Křižovatky smrti) o rande s vozíčkářkou a Joshuy Marstona o babičce a dědečkovi, kteří si vyšli na procházku. Oba příběhy mají společné to, že nejsou o dokonale krásných lidech, a osobitě pojednávají o specifických životních situacích. Ratnerova povídka odzbrojí diváka humorem a nečekanou pointou, a právě onen nadhled z ní dělá příjemné osvěžení ve změti přeslazené romantiky. Marstonův příběh zase ukazuje obyčejné dva lidi, kteří jsou spolu celou věčnost, rýpou do sebe, jak to dokáží jen manželé, navíc cítí blížící se smrt, ale přesto jsme schopni s nimi v jediném (ne)obyčejném okamžiku splynout a pocítit to silné pouto, které je u sebe drží.

Tyto dva příběhy bezesporu nad ostatními vyčnívají nejvýrazněji, i když i mezi ostatními devíti povídkami se tu a tam ukáže nápad – třeba v případě výše zmíněné Židovky a Inda, práce indické režisérky Miry Nair, nebo příběhu o platonicky zamilovaném malíři Fatiha Akina.

Obecně však platí, že tato kolekce povídek je mnohem méně nápaditá než ta pařížská, více se drží osvědčených schémat a téměř se zde neexperimentuje. Celý film se nese ve velmi konsistentním duchu, spojuje jej jeden určitý pocit – romantika až na půdu, bez ironie, s lehkou příměsí melancholie. Faktem, který lze snímku přičíst k dobru, je, že jeho atmosféra je opravdu velmi silná, a i přes formální a tematické nedostatky zanechá v divákovi velmi intenzivní pocit. Pro skalní romantiky je tohle film jako stvořený, my ostatní, kteří sladíme přeci jen o něco méně, se můžeme alespoň pokochat pohledy na new york, inspirativní město, které nikdy nespí.

70%

Režie:Fatih Akin, Mira Nair, Joshua Marston, Natalie Portman, Brett Ratner, Shekhar Kapur aj.

Hrají: Natalie Portman, Shia LaBoeuf, Ethan Hawke, Orlando Bloom, Hayden Christensen, Christina Ricci, Maggie Q, Andy Garcia aj.

Francie/USA

2009