CZ Premiéra: 26.01.2012

Nový film Davida Cronenberga se odehrává na pozadí vzniku psychoanalýzy, a jak už jsme si poslední dobou u Cronenberga zvykli, důležitou roli zde obsadil Viggo Mortensen, tentokrát v roli Sigmunda Freuda. Nejedná se však o roli hlavní, ta totiž připadla jinému psychiatrovi, Carlu Jungovi (Michael Fassbender). Pro toho je Freud velkou inspirací, a jelikož se s ním osobně zná, tak ho coby kolegu v oboru jezdí navštěvovat do Vídně, kde s ním vede profesní i osobní diskuse. Ty jsou ale bohužel odsunuty na vedlejší kolej a hlavní příběh se točí okolo mnohem obyčejnější linie. A „obyčejný“ je slovo, které snímek Nebezpečná metoda celkem dobře vystihuje, zejména pak ve srovnání se zbytkem Cronenbergovy filmografie. Pokud se tedy slovo „obyčejný“ dá použít u popisu precizně natočeného a perfektně zahraného dramatu s oskarovými ambicemi…

Na počátku je do Jungova sanatoria přivezena pacientka Sabina (Keira Knightley). Ta je na první pohled magor, Jung v ní ale objeví tísnivé vzpomínky na dětství a nějaké potlačované zvrácené sexuální pudy, podaří se mu ji jakžtakž vyléčit a následně začlenit do společnosti. Ona se zhlédne v jeho profesi, začne studovat psychologii, on je jí mentorem a ona jemu posléze milenkou, přestože on je šťastně ženatý s bohatou ženou, se kterou má dvě děti. Z toho plynou různá morální dilemata a ty tvoří hlavní linii příběhu.

Děj ale není to hlavní, o co běží. Jestli se totiž kvůli něčemu vyplatí film vidět, tak to jsou herecké výkony a brilantní scénář. Herci jsou perfektně uvěřitelní (Keira Knightley předvádí nejlepší výkon své kariéry) a každá scéna s Mortensenem je parádní už jenom z principu. Dialogy jsou mistrné. Celý film je totiž koncipován jako sled konverzací, takže se v něm střídají různé dvojice lidí, kteří spolu v různých lokacích vedou výměny názorů. (Případně někdo čte dopis.) A scénář je v tomto ohledu labužnický. Postavy spolu hovoří zcela upřímně a otevřeně, pečlivě volí složitá slova a na jednotlivých představitelích je vidět, že své postavy opravdu hrají tak, aby bylo vidět, že skutečně přemýšlejí o tom, co říkají. Bravo.

Cronenberg si samozřejmě všechny technické aspekty režie pohlídal, a to včetně historické věrnosti. Film se odehrává v období deseti let před první světovou válkou a kostýmy, rekvizity i dekorace sedí skvěle. Problém je v tom, že to nevypadá moc jako od Cronenberga. Už Dějiny násilí a Východní přísliby byly dost odlišné od svých předchůdců (respektive snesitelnější a normálnější pro běžného diváka než třeba Videodrome nebo Nahý oběd) a Nebezpečná metoda je v tomhle ohledu ještě umírněnější. Nepočítejte s ničím zvráceným ani s odkrýváním nějakých tabu. Pár sexuálních scén a tušení, že téměř všechny postavy trpí nějakými zvrhlými sexuálními frustracemi, i když to třeba dobře tají, je to jediné, čím se snímek odlišuje od jiných dramat. Srdcem, mozkem i vrcholem filmu jsou intelektuální dialogové přestřelky mezi Jungem a Freudem, nikoli příběh či atmosféra. Tím samozřejmě nechci říct, že by třeba atmosféra nestála za nic, atmosféra je pochopitelně fajn, ale netvoří nic, co by ve vás zanechalo hlubší dojem. A to se týká celého filmu. Jednotlivé části jsou skvělé (znovu opakuji, že zejména díky výborným hercům a preciznímu scénáři), jako celek Nebezpečná metoda ale nefunguje bezchybně a rozhodně ne lépe, než kdejaké nadprůměrné rutinní drama. Pokud se ale nějak hlouběji zabýváte psychologií, tak to pro vás bude film roku.