Hranaři – Hvězdně obsazená ptákovina – recenze

CZ Premiéra: 1.12.2011

Hranaři debutujícího režiséra Tomáše Zelenky jsou dva týdny po Vendetě dalším pokusem o moderní český žánrový film. Po revenge filmu tak do kin přichází kriminálka. Kdyby nás filmaři zásobovali podobnými kousky takto pravidelně (což se doufám nikdy nestane), určitě by se mezi nimi našel nějaký, který by konečně stál za to. Hranaři ale bohužel končí ani ne v půli cesty a stejně jako mizerná Vendeta jsou jen pro ostudu.

Nejvíce selhávají v poskytnutí nějakého toho poselství divákovi. Očekávaná masáž v podobě vhledu do současné kriminalistické a úplatkářské sféry současné politiky se nedostaví, čímž pádem chybí ten nejdůležitější prvek, rám, jenž by ohraničoval děj a dával mu nějaký smysl. Na pohled se tudíž jediným důvodem existence tohoto filmu jeví snaha namačkat do něj co nejvíce známých tváří.

A vezmeme to pěkně od podlahy. Téměř všechny ženské postavy jsou v lepším případě sekretářky, v horším případě prostitutky. Přičemž skoro všechny mužské postavy jsou buď politici, lobbisti, či cosi jako mafiáni. Říká se jim hranaři (podle snímku se jedná o lidi pohybující se tzv. „na hraně“). Hlavní hrdina Saša Rašilov je zaměstnanec bezpečnostní agentury, jenž se kamarádí s Miroslavem Etzlerem v roli šéfa společnosti, která vyhraje výběrové řízení na stavbu rozsáhlého zdravotnického komplexu. Akce ale byla podplacená a zcela neočekávaný výsledek tak naštve obrovskou spoustu lidí, kterým je Etzlerův manažer trnem v oku, jehož by se rádi zbavili. Následuje kolotoč zmatených událostí, které nedávají kvůli dementnímu scénáři smysl.

Tu obrovskou spoustu lidí hraje výběr kvalitních českých herců, takže hvězdnými tvářemi se to tady opravdu jen hemží. Bohužel většina obsazených dostala tak strašlivě málo prostoru, že jejich úloha je ve většině případů naprosto zbytečná a slouží k tomu, aby a) řekli za celý film jednu nebo dvě věty, b) mihli se jen tak pro efekt, či c) zabránili svým zjevem vyvolání dojmu, že se na plátně už dlouho neobjevil nikdo slavný. Milan Kňažko, Václav Postránecký i Michal Dlouhý spadají do první kategorie. Například takovému Tomáši Magnuskovi ale nedovolili ani promluvit. Vladimíra Kratinu obsadili patrně jen proto, že šel čirou náhodou okolo. Nejvíce času tak strávíte ve společnosti hlavních hrdinů a jejich manželek. Postava Kateřiny Brožové se jmenuje Kateřina Hložová (opravdu originální) a Vilma Cibulková hraje bývalou šlapku, která svůj luxusní eskort servis maskuje za podnik s VIP hosteskami. Nikdo z nich ale není natolik sympatický, aby mu divák držel palce. Od černobílého rozlišení dobra a zla tak tvůrci přešli k opačnému extrému – u žádné postavy si nikdy nebudete stoprocentně jistí, za jaký tým kope. Jediní celkem odhadnutelní (kvůli stereotypu a karikatuře) jsou záporáci Martin Dejdar a Jiří Langmajer. Oba přehrávají jak o život, Dejdar zastřeným chrapotem a Langmajer svými střelenými rozevlátými gesty a přehnanými pohybovými kreacemi. Jak o něm ve filmu prohlásí Norbert Lichý – je to kašpar.

Samostatnou kapitolou je postava Jana Třísky. Děj nijak neposouvá, nijak do něj nezasahuje a vlastně ani nemá žádnou pořádnou funkci. Je někdo mezi vypravěčem, pozorovatelem, který sleduje dění současně s divákem, a metaforickým Velkým Bratrem, jenž špehuje hrdiny prostřednictvím kamer rozesetých po celém městě (a věřte, jsou fakt všude). Na plátně stráví dohromady sotva dvě minuty, z toho minutu zabírá zpackaný závěrečný monolog, který je jak z jiného filmu. Ten snad tvůrci ani nemohli myslet vážně. Celou dobu mluví lámanou angličtinou a scény, ve kterých se objevuje, jsou na střídačku divné a směšné. Příklad divné scény: dialog mezi dvěma postavami, třísekundový střih na Třísku, dialog pokračuje. Příklad směšné scény: Rašilov něco vypráví Etzlerovi, v pozadí hraje saxofon, pětisekundový střih na Třísku, jak skutečně hraje na saxofon, střih zpět, Rašilov dál vypráví. Absurdita některých takových scén notně evokuje gagy z Bláznivé střely, což dělá z Třísky nového Leslieho Nielsena.

Mizerná technická stránka věci a až příliš nápadný product placement jsou jen třešničkami na dortu. Příběh jako takový přitom zas až tak špatný není, fyzické utrpení jako v případě Saxány ani nuda se kupodivu nekonají a třeba úvodní pasáž je jak vystřižená z nějaké americké kriminálky. Pokud navíc budete na celý projekt nahlížet spíš jako na satirickou komedii, tak ten tím okamžitě dostane nový rozměr. A Miroslav Etzler s Vilmou Cibulkovou jako jediní nehrají špatně. Celý tvůrčí tým (jsou podepsáni už pod Czech Made Manem) by ale zasloužil vyměnit. Další zajímavý námět, další promarněná šance.