Mandragora – Nahota na Hlavním nádraží (Recenze)

Málokterý český film vás nakazí tak mocnou depresí už jen tak nevinnou úvodní scénou, jakou je rozbití výlohy a krádež v ní se nacházejícího zboží. Ten zpomalený záběr a ponurý chór celkem jasně napovídá, v jakém duchu se film ponese. Ostatně, přerod nevinného dítěte v otrlého, zfetovaného prostituta se asi příliš zvesela točit nedá.

Ačkoli patnáctiletý Marek (Miroslav Čáslavka) zase tak nevinné dítě není. Z rodného Přerova utekl před ráznějším otcem, který si dovolil po něm vyžadovat školní docházku a na začátku filmu, tedy na Hlavním nádraží, jej zastihneme v kradené bundě. Během bezcílného potloukání se po Praze narazí na slizkého pasáka Honzu a s vidinou snadného výdělku se celkem rychle dostane do oboru. Poté, co se skamarádí s kolegou prostitutem Davidem, se rozhodne využít své profese ke zbohatnutí a zařazení do lepší společnosti. Kdo ví, proč si myslí, že zrovna jemu se to podaří a neskončí jako ty trosky, co se povalují na „hlaváku“ s kruhy pod očima a rukou plnou vpichů. Každopádně se mýlí.

Co film charakterizuje asi nejvíc, je atmosféra devadesátých let. To prostředí, plné zlatých řetízků, špatného oblékání a ještě horších účesů a vidina snadných peněz je neskutečně působivé a dokonale k němu sedí negativní vykreslení Wiktora Grodeckého. Pochopitelně se nabízí otázka, co může polský režisér vědět o pražském podsvětí (respektive jeho části). Pravdou je, že Grodecki už pár dokumentů o dětské prostituci v Praze natočil, čili jisté povědomí má. I když mi přijde zvláštní, že by se každé restaurační zařízení v Praze hemžilo dětskými prostituty. Ovšem Mandragora na první pohled není dokument, což mu umožnilo jednak volnost ve vyprávění, jednak patřičné vykreslení postav. Volnost vyprávění na se po cestě na úrodnou půdu kamsi ztratila, příběh je jednoduchý, předvídatelný, přímočarý. Přesně podle jednoduché šablony „chlapec uteče do Prahy, dostane se do pofidérní společnosti, krátce se z toho pokouší dostat a nakonec stejně skončí na dně.“ Nic víc od příběhu nečekejte. Co se týče vykreslení postav, to je podobně jednoduché. Kromě otce hlavního hrdiny zde nepotkáte jedinou sympatickou postavu.

Kdokoli, kdo není prostitut (což jsou namyšlení spratci bez smyslu pro morálku) soutěží s ostatními postavami, kdo nakape víc slizu. Grodecki nakonec u dokumentu přeci jen svým způsobem zůstal, protože film obsahuje pouze načerpané zkušenosti. V podstatě jediné, co využívá u hraného filmu, je atmosféra a neustálé ponoření do šera, popřípadě tmy, a vzhled postav. Kritérium výběru herců (většinou naprosto neznámých) byl pravděpodobně nesympatický vzhled. To se docela podepsalo na herecké stránce, protože zvolení herci evidentně nejsou zvyklí odříkávat určité věty. Film splňuje určitý účel – naplnit diváka pocitem maximální beznaděje a pocitem hnusu. Ne homosexuálními erotickými scénami s odpornými lidmi, takové scény jsou zde jen dvě. Ale spíš prostředím a hlavně postavami. Marek a David by se dali chápat jako oběti, ale jejich pád je hlavně v tom, že jim šlapání nevadí. Grodecki vypráví příběh o poklesu morálky, a v podstatě tím poukazuje na vidinu snadných peněz, typickou pro devadesátá léta. A taky na to, jak moc se tahle vidina vyplnila. Hlavní postavy jsou ochotné udělat pro peníze všechno (scéna natáčení porna je nezapomenutelná), protože mají velké plány, ale stejně končí na dně, mezi ostatními feťáky, kteří se rozvalují na Hlavním nádraží.  I když se film snaží být maximálně depresivní, přeci jen diváka utěšuje vědomí, že hlavní (celkem nesympatický) hrdina není nevinná oběť, protože má celou dobu na vybranou, čili pro cynického diváka je snímek ideální.