Jen Bůh odpouští (Only God Forgives) – Exkluzivní dvojrecenze

Málokdy se stane, aby se názory na jeden film v redakci lišily tak, jako v případě artového nářezu Nicolase Windinga Refna Jen Bůh odpouští. Proto Vám nyní přinášíme jeho dvojrecenzi. Se kterým názorem se více ztotožníte?

ogf1

Drive 2 nečekejte
Jan Varga

Julian (Ryan Gosling) dělá se svým starším bratrem manažera kickboxu v Thajsku. Toho jednoho dne zabijí za vraždu mladé prostitutky, což Juliana nijak nevzrušuje. Vraha sice vyhledá, ale když zjistí, že zavražděná byla vrahovou dcerou, a že v tom má prsty stejně nějaký policista, nechá ho být. Pak se ale do věci vloží Julianova matka (Kristin Scott Thomas), která přiletí z Ameriky, aby smrt svého staršího syna pomstila. Ovšem už nepočítá s tím, že onen policista je nezničitelný badass motherfucker, co perfektně ovládá bojová umění a vrahům usekává končetiny katanou. Zbytek je bizarní kolotoč pomsty, kde se různé skupiny lidí chtějí navzájem zabít. Guy Ritchie by z toho možná dokázal vykřesat něco zajímavého.

Režisér Nicolas Winding Refn (Drive, Bronson, Valhalla Rising) se však tuto látku rozhodl natočit jako hardcore artfilm. Na umělecké ladění jsme si zvykli už v některých jeho předchozích filmech, v tomto případě šel ale ještě mnohem dál. Co do symbolismu, uměleckého záměru a intertextuality je Jen Bůh odpouští z Refnových filmů (minimálně těch výše zmíněných) zdaleka nejdál, což ho činí ne zrovna ideálním pro běžné divácké masy. Resp. je to poměrně silný zážitek, ale musíte si být jisti, že to je vhodný zážitek zrovna pro vás.

ogf2

Neměl bych problém s tím, že se v jedné scéně někdo šťourá holou rukou v břichu jiné postavy (protože to symbolizuje jeho touhu po neexistenci), nebo když se upřeně dívá na své dlaně, jako by byl na drogách (protože to symbolizuje jeho pocit viny), a tak dále. Mám problém s tím, že Refn natočí strašlivě dlouhý a nudný záběr, kde někdo pomalu jde z místa A do místa B, načež následuje bez jakékoli souvislosti střih na tři svalovce, jak se ve zpomaleném záběru natírají olejem (a nikdy předtím ani potom ve filmu nejsou). Že v průběhu filmu někdo čtyřikrát zpívá karaoke v thajštině, aniž by bylo vysvětleno co/proč/nač. Že ani s jedním z hrdinů nedokážete soucítit, protože film špatně pracuje s emocemi, a že jeho děj i motivace se ztrácejí pod nánosem umělecké onanie. Že kromě Kristin Scott Thomas nikdo další nepředvádí absolutně žádný herecký výkon (Gosling vystačí na 98% filmu s nehybným výrazem utrápeného štěňátka, Vithaya Pansringarm v terminátorské roli policisty s katanou je zas na druhou stranu s kamennou tváří nesmírně cool). Že film je nudný.

Z vizuálního hlediska je však potřeba ocenit hru barev. Většina interiérových scén je laděna do eroticky rudé temnoty a působí velmi stylizovaně. Thajské ulice plné bordelů a špinavých uliček tvoří k tomuto co do estetičnosti silný kontrast, i tak se ale většina scén odehrává převážně v noci. Velmi působivé jsou masky a s nimi spojené krvavé efekty (hrátky s katanou i pěstní souboje jsou poměrně dost brutální). Kamera je dobrá. Hudba je strašná (spíš to ale není hudba, nýbrž jen nelibé ruchy a shluky disharmonických tónů). S Drive bych film nesrovnával, protože kromě režiséra, Goslinga a tématu pomsty oba filmy nic moc společného nemají. Navíc Gosling byl v Drive drsný chlapík, co měl koule, zatímco v Jen Bůh odpouští je spíš patetickým lůzrem a otloukánkem.

ogf3

Nicméně od půlky dál se omrzí už i výrazný vizuál a brutální násilí. Ve filmu se navíc ani moc nemluví, takže pomalé tempo začne být znát víc a víc a subjektivně se těch 90 minut stopáže jeví jako dvojnásobek. Občas vás pobaví nějaká hláška nebo zaujme zajímavě snímaný záběr, ve většině případů ale budete usínat, případně zírat nevěřícně s otevřenou pusou na poněkud absurdní a nelehce interpretovatelné dění na plátně. U mnohých scén totiž opravdu nejde poznat, kdy už Nicolas Winding Refn přestává něco reflektovat a jen odkazuje na Alejandra Jodorowskyho/jiného artového umělce.

…ale Barbar 2 už je blíž
Filip Šula

Očekávat od v podstatě kteréhokoli Refnova snímku „zábavný“, jednoduše uchopitelný thriller nebo žánrový film by byla chyba. Refn nenatáčí široce přístupné snímky s divácky atraktivním průběhem a už vůbec ne takové, které diváka nenutí přemýšlet. Točí filmy jen s větším úsilím proniknutelné, téměř nekomunikativní a ve většině případů spoléhající na symboliku a vyprávění obrazem. Dlouhé záběry a pomalejší střih s výrazným barevným laděním, zachycující buď nádhernou přírodu (Barbar) nebo idylické variace na rodinné projížďky (Drive), kontrastují s výjevy explicitního násilí. Jeho filmy jsou v podstatě odrazy toho, jak jsou napsané jeho postavy – komediálně a ironicky vyjadřovaná brutalita, atraktivní násilí a určitá grotesknost je dána zprostředkováním exhibicionistického psychopata Bronsona. Jednooký v Barbarovi se svou mlčenlivostí a stoickým klidem, přerušovaným krvavou a extrémně brutální sebeobranou, zapadá do okolní scenérie drsné skandinávské přírody. Hrdina Drive se stylizuje do drsných, romanticky laděných hrdinů a ochránců, a svým rozdupáváním hlav narušuje nejen náklonnost své vyvolené a její dosavadní představu o něm, ale i romantickou a téměř snovou stylizaci filmu, odpovídající jeho představám o světě. Hrdinové Refnových filmů žijí v kontrastu mezi ideologickým přesvědčením a určitou představou o sobě samých a vlastní násilnickou náturou, primitivním instinktem, který sice je a jejich blízké chrání, ale nabourává vizi, jíž si budují.

ogf4

Bratři Julian (Gosling) a Bill (Burke) z Jen Bůh odpouští žije v Thajsku kvůli násilnému činu, který Julien kdysi spáchal v Americe. Vedle organizování zápasů v thajském boxu je živí také prodej drog. V tomto ideologickém světě, plném potemnělých nočních klubů a tmavě rudého svícení v hotelových pokojích, platí násilí za nutnost. Když je Billy zabit otcem prostitutky, kterou Billy před tím znásilnil a zavraždil, chce Julian využít možnosti koloběhu násilí uniknout. Do Thajska však přijíždí jeho matka, ostrá mafiánka Crystal (Thomas). Ta požaduje pomstu nejen na otci zavražděné, ale také na policistovi Changovi (Pansringarm), který Billově vraždě „asistoval“. Tím ale rozpoutá nekontrolovatelný gejzír krve, který může zastavit jenom něco tak nepravděpodobného, jako je smíření nebo odpuštění.

Tentokrát Refn staví do centra zájmu dvě násilné postavy – policista Chang je ten „neprůhlednější“ a ikoničtější. Není to postava, se kterou se lze do určité míry ztotožnit nebo jí pochopit. V určitém slova smyslu to není ani regulérní postava. Spíš se jedná o symbol, prvek ve vyprávění nebo cokoli jiného, co by málokdo obsadil živým hercem. Changovou jedinou úlohou je reprezentace trestu. Stejně, jako mohl být Jednooký z Barbara severským bohem v lidské podobě, Chang, jakožto stejně nepřístupná a neohrožená figura může být třeba démon pomsty nebo zosobněný trest. Julian by se oproti tomu dal chápat jako určitá reflexe Refna samotného. Refn sám tvrdí, že své filmy vnímá jako porno – jen místo explicitní soulože používá explicitní násilí. Julian ve filmu vystupuje spíše jako divák, než jako aktér – zápasy v thajském boxu, které organizuje, sleduje ze zákulisí, stejně jako řídí násilné akce svého gangu.

ogf5

Chang představuje trest za šíření násilí, nebo násilí, které hrdinu/režiséra „přerostlo“, a hrdina tak hledá způsob, jak se s ním vypořádat nebo mu uniknout. Oproti tomu Julianova matka se chová jako násilí chtivý divák, který naopak nechce, aby se „jeho“ tvůrce, jehož podporoval, uchýlil k meditaci a pomalému vyprávění, ale aby dále poskytoval šťavnaté porce brutality. V kontextu této interpretace dostává nový význam scéna, kdy Chang postupně připravuje jednoho z gangsterů o jeho smysly („Když nevidíš, co je pro tebe dobré, nebudeš vidět vůbec.“). Jedná se snad o režisérovo rozhořčení na diváky, kteří se v jeho filmech těší na vyhřezlá střeva a odmítají vnímat širší kontext, či dokonce označují jeho vyprávění obrazem za pseudointelektuální nudu? Určité vyjádření nad touhou po divácké atrakci, jíž se divák zúčastnit nemůže a neplyne z ní žádné uspokojení, poskytuje i pohled svázaného Juliana na masturbující prostitutku. V podstatě zde Refn povyšuje své téma brutální osobnosti,  chycené mezi potřebou násilí a touhou po něčem důležitějším a snad i lepším, než je rozbíjení hlav, na vyšší level. Snímkem Jen Bůh odpouští se vrací k vyprávění v symbolech a hypnotickým obrazům, které fungovaly v Barbarovi. Fungují i zde, a dost možná jsou i o něco přístupnější, pokud znáte Refnovu tvorbu.

Hodnocení:

Jan Varga: 30%

Filip Šula: 90%

Režie: Nicolas Winding Refn
Hraji: Ryan Gosling, Kristin Scott Thomas, Yayaying, Tom Burke, Vithaya Pansringarm, Gordon Brown
Thajsko / Dánsko / Francie / Švédsko, 2013, 90 min

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *