Vojín Conway (Agar) nastupuje v průběhu II. světové války do americké námořní pěchoty, do jednotky pod velením seržanta Strykera (Wayne). Seržant, zastánce tvrdého výcviku, má u svých vojáků zvláštní reputaci. Na jedné straně je jimi plně respektován pro své schopnosti, na straně druhé ho všichni svorně nenávidí pro jeho vystupování a způsob, jakým udržuje v jednotce disciplínu. Jak se navíc záhy ukazuje, Stryker je navíc opilec, který se pomocí alkoholu vyrovnává s odloučením od svého malého syna.

Postupem času dojde mezi seržantem a intelektuálně zaměřeným Conwayem k jakési malé osobní válce. Vojín svého nadřízeného z duše nenávidí, dává mu to velmi okázale a arogantně najevo, nicméně v průběhu výcviku a následně při bojovém nasazení ochotně plní každý rozkaz. Oním bojovým nasazením je vylodění na ostrově Tarawa, drženém Japonci. Dochází zde k těžkým bojům, kde Stryker nejprve prokáže své bojové dovednosti, aby vzápětí potvrdil svou špatnou pověst u mužstva, když na noční hlídce odmítne jít pro pravděpodobně zraněného amerického vojáka s vysvětlením, že se může jednat o nepřátelskou léčku a že je v danou chvíli nutné plnit zadaný úkol, tj. nečinně ležet a očekávat případný japonský protiútok. Po skončení bojů se jednotka přesouvá k dalšímu výcviku, mezi jehož části patří i hod granátem. Po chybě jednoho z vojáků zachrání Stryker za cenu vlastního zranění Conwayovi život, což se stane jedním z prvků smíření obou mužů. Za tohoto příznivého stavu se seržant a jeho družstvo účastní další velké bitvy v Pacifiku, útoku na ostrov Iwo Jima. Tam se stanou svědky slavného vztyčení americké vlajky na hoře Suribači. Krátce poté, během krátké zastávky, je Stryker zastřelen japonským odstřelovačem. Conway svého velitele pomstí dávkou z kulometu a dává pokyn k dokončení mise. V kapse mrtvého seržanta rovněž nachází nedopsaný dopis synovi a umiňuje si ho dopsat a odeslat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že snímek představuje pouze tuctového zástupce své doby, tedy období těsně po skončení druhé světové války. Ve skutečnosti ale nabízí něco víc, než změnu postoje z „dejte se k nám a nandáme jim to (typické pro filmy natočené přímo za války)“ na „to jsme jim to pár let zpátky nandali.“ Vojáci v boji sice prokazují hrdinství a dokáží nepřítele porazit, ale nejedná se o individuální výkony jednotlivců, ale o nasazení celého družstva, které samo o sobě představuje pouze malý kamínek v celkové mozaice vítězství. Stejně tak se tvůrci nebojí zobrazit velké ztráty, které americká námořní pěchota v bojích utrpěla – velmi působivá je v tomto ohledu především první fáze bitvy o Tarawu, kde se Američané hned po vylodění ocitají pod silnou japonskou palbou. Samotné bojové scény jsou vzhledem k roku natočení na vysoké úrovni, potěší i asistence různé bojové techniky, ať už tanku nebo pásových vyloďovacích plavidel LVT.

Pro zvýšení autentičnosti navíc tvůrci do scén vhodně zakomponovali záběry ze skutečných bitev, díky čemuž získá divák dobrou představu, jak vlastně taková bitva o ostrov v Pacifiku vypadala. Prvkem, který činí film skutečně zdařilou podívanou, je ale bezesporu výkon Johna Wayna. Svého seržanta se všemi jeho chybami zvládá skvěle a naprosto úžasným způsobem si postupně získává divákovy sympatie. Hrdinný americký voják se tu těžce a pomalu rodí z původního obrazu despoty a alkoholika a při sledování si seržanta Strykera nejspíš začnete vážit ve stejnou chvíli jako jeho vojáci, tj. těsně před koncem. Sands of Iwo Jima patří po všech stránkách ke kvalitním válečným filmům a neměl by uniknout pozornosti žádného fanouška žánru, a pochopitelně nikomu, kdo je jakkoliv vázán na Johna Waynea. Navíc je potěšující, že ačkoliv nás od natočení snímku dělí dlouhé desítky let, jde stále o svěží a dobrou podívanou, která zaujímá česné místo mezi filmy na téma druhá světová válka v Pacifiku.
Režie: Allan Dwan
Hraji: John Wayne, John Agar, Forrest Tucker, Arthur Franz, Peter Coe, Richard Jaeckel, Martin Milner, Julie Bishop
USA, 1949, 100 min









Napsat komentář