Tanková brigáda – Komunisté vál(č)í – válečné

Píše se rok 1944 a sovětská armáda vytrvale postupuje na západ. V rámci karpatsko-dukelské operace se připravuje na překročení hranic předválečného Československa. Na tento okamžik čekají především příslušníci československého armádního sboru, jehož součástí je i tanková brigáda. Ta však má po prodělaných bojích kritický nedostatek funkčních vozidel, což samozřejmě silně omezuje její bojeschopnost. Nakonec se však podaří získat další tanky od jedné ze sovětských jednotek a Čechoslováci se tak mohou podílet na útoku proti německým pozicím.

Při něm sehrají klíčovou úlohu, když prolomí nepřátelskou obranu a následně vstoupí na území někdejšího Československa. Kromě bojů s nacisty však zuří ještě jeden konflikt – mezi členy armádního sboru a exilovou vládou v Londýně, pod níž sbor oficiálně spadá. Vláda v Británii má totiž velkou obavu z nárůstu bolševismu v řadách armády a snaží se mu všemožnými způsoby čelit. Zástupci vlády, ať už političtí nebo vojenští, kteří působí v oblasti bojů, se snaží čelit komunistické propagandě a zároveň cíleně znemožňují doplnění stavů bojových jednotek. V kritickou chvíli se dokonce zdá, že tanková brigáda bude rozpuštěna a její příslušníci převeleni k jiným druhům zbraní. K tomu však nakonec nedojde a počty vojáků i tanků, díky spolupráci se sovětským velením, výrazně vzrostou. Tou dobou již Rudá armáda obsadila většinu Slovenska a její další cesta vede k Ostravě. Němečtí obránci zde plánují v případě selhání obrany zničit řadu strategicky důležitých objektů, včetně mostu přes řeku. Silný sovětsko-československý útok, byť provázený ztrátami na lidech i technice, nakonec donutí nacisty k ústupu. Nadchází tedy chvíle pro destrukci mostu. Tomu však zabrání člen KSČ, který s nasazením vlastního života (doslova) odpálení náloží znemožní. Přes řeku následně přejede jeden z československých tanků, následovaný pěchotou a dalšími obrněnými vozidly. Tím byl podniknut další výrazný krok k osvobození Československa.

            Padesátá léta obecně se v rámci válečných filmů nesla především v opěvování hrdinů druhé světové války. Tato orientace není nikterak překvapivá a je typická jak pro evropskou, tak pro americkou produkci. Problém Tankové brigády (stejně jako většiny tuzemských snímků) ovšem spočívá v tom, že nejde ani tak o oslavu vojáků, jako komunistického odboje, což probíhá formou propagandy natolik přímočaré a neskrývané, že u některých pasáží se dnešní divák nemůže nezasmát. Postavy ve filmu se striktně dělí na dvě kategorie. Jednu reprezentují komunisté v podobě politicky uvědomělých důstojníků a vojáků, druhou pak reakcionáři a buržoazní živlové ve službách Londýna.

Zástupci druhé kategorie se dají snadno poznat podle britských uniforem a toho, že neustále kují pikle, provádějí podvratnou činnost a jsou hloupí, směšní a především zbabělí. Naštěstí tu máme chápavé sovětské vedení, které našim vojákům vždy ochotně pomůže a udělá pro ně první poslední. Pomineme-li politický podtext této do očí bijící agitky, zůstanou nám vlastně jen bojové scény. Za pozornost stojí dvě, jedna na začátku, druhá podle očekávaní v závěru. V rámci doby vzniku obě určitě stojí za vidění, především díky mohutnému nasazení statistů z řad československé armády či hojnému využití bojové techniky. Zde zaujme především originální tank Panzer IV, díky němuž se Tanková brigáda řadí do elitní skupiny válečných snímků, které disponují skutečnou německou tankovou technikou a ne tu lepší, tu výrazně horší přestavbou nějakého dostupnějšího typu. Ony bojové scény, přes určitou naivitu a takřka sokolské sestavy prováděné vojáky ve chvíli zásahu, však představují také jediný důvod (kromě nostalgického), proč se tímhle propagandistickým výtvorem v dnešní době zabývat. Zbytek snímku totiž kromě politických machinací a statečných komunistů nic zajímavého nenabízí.