Gung Ho!: Ofenzíva v Pacifiku (Gung Ho!) – Válečné

Děj filmu je zasazen do Pacifiku v roce 1942 a pojednává o operaci, v níž speciálně vycvičený oddíl americké námořní pěchoty útočí na strategicky významný atol Makin, držený Japonci. V průběhu snímku sledujeme nábor příslušníků do této jednotky, následně jejich výcvik ve všech metodách boje a poté samotnou plavbu ke klíčovému ostrovu. Ta probíhá, na tehdejší dobu velmi netradičně, na palubách dvou ponorek. Díky tomu se Američanům podaří nepozorovaně dorazit k pobřeží a provést vylodění. Během postupu k vybraným cílům narazí na japonské vojáky, ukryté v korunách palem a utrpí první ztráty.

Vlastní útok pokračuje, vojáci úspěšně překonají nepřátelský bunkr a podaří se jim obsadit část ostrova. Velitel si je vědom, že Japonci stále mají početní převahu a že jejich útok na sebe nenechá dlouho čekat. Proto sáhne k válečné lsti a nastraží na protivníka past. Na střechy obsazených budov nechá namalovat velké americké vlajky a svým mužům nařizuje se postupně stahovat. Ve chvíli, kdy se nepřátelským vojákům podaří opět dobýt ztracenou oblast, přilétají nad ostrov japonská letadla. Jejich piloti se orientují podle namalovaných vlajek a s úsměvem na tváři vysypou nábojové pásy i bomby na vlastní jednotky. Japonská vojenská přítomnost na ostrově je tak de facto minulostí. Američané však dostávají zprávu o skupině nepřátelských torpédoborců, mířících k atolu. Velitel proto nechá své muže vyhodit vše podstatné na ostrově do vzduchu a nalodit se zpět na ponorky. Obojí proběhne úspěšně a Američané tak mohou slavit další vítězství.

Nahlížet na tento snímek (jehož čínský název údajně znamená „Bojovat v harmonii“) jako na klasický válečný film je takřka nemožné. Nejde totiž ani tak o film, ale, jak se dá vzhledem k roku natočení usuzovat, neskrývanou agitku, vyzývající ke vstupu do amerických ozbrojených sil. Tehdejší divák tak mohl na vlastní oči spatřit, že po vstupu do armády ho čeká pohodový kolektiv, kde jsou všichni, včetně důstojníků, dobří kamarádi, nahlédne do tajů špičkového výcviku a uroní slzičku při promítnutí reálných záběrů z poškozené námořní základny Pearl Harbor. Poté ale zábava a běhání s puškou po cvičišti končí a je třeba naučené dovednosti prokázat v boji. Nepřítel je žlutý, šikmooký, zlý a hloupý, a proto nemá proti americkým hochům šanci. Ztráty sice budou i v našich řadách, ale výhradně jako důsledek statečného sebeobětování, díky kterému dosáhneme velkého vítězství. Hurá, hurá, hvězdy a pruhy. Z tohoto pohledu představuje film jen a pouze velmi zajímavou historickou zkušenost, ukazující náhled tehdejší americké společnosti na válku a vykreslující postupy, používané k získání nových branců. Jako klasický válečný film ale tahle záležitost selhává snad po všech stránkách. Od začátku se neuvěřitelně vleče, všichni vojáci vypadají a mluví úplně stejně a teprve na konci se divákovi dostane jisté odměny v podobě průměrně natočených bojových pasáží. Jednu věc ale musím pochválit, a to precizně provedenou zadní projekci v závěru, při vyhazování budov na ostrově, jejíž technická úroveň je na svojí dobu víc než dobrá. Jak tedy celkově zhodnotit tenhle snímek? Ke vstupu do americké armády či námořní pěchoty mě nepřesvědčil a většina času se jednalo o zbytečně protahovanou nudu. Navzdory tomuto faktu ale nelituji vynaloženého času, protože, jak už jsem napsal výše, z historického hlediska jde o poměrně zajímavý materiál. Doporučuji tak pouze těm, kdo se nějakým způsobem zajímají o boje v Pacifiku za II. světové války.

U snímku natočeného přímo v průbu války samozřejmě nelze počítat, že by Japonci měli odpovídající výzbroj a výstroj – zkrátka se nedala sehnat. Ve filmu se tak ve dvou případech setkáme s německým samopalem MP 40 a japonští piloti pro změnu pilotují americká letadla.