Toto je první ze zamýšlené, nepravidelné série příspěvků, které rozšiřují rubriku „Válečné filmy.“ Každý z těchto textů se bude věnovat konkrétnímu tématu a nahlížet ne na jednotlivé snímky s válečnou tématikou, ale na různé jejich sub-žánry a podobně, ať už geograficky či na základě společného tématu (např. filmy pojednávající o určitém konfliktu). V úvodním článečku se podíváme na některé obecné charakteristiky válečných filmů z italské produkce, kterých se v této rubrice ostatně objevilo v minulosti víc, než je zdrávo.
Slovním spojením „Euro war,“ (lze se setkat i více napovídajícím termínem „Macaroni combat“) se především ve Spojených státech amerických označuje svébytný sub-žánr válečných filmů, spojených zemí původu – Itálií – a přes ní celou řadou dalších společných znaků. Tyto snímky jsou docela dobře dostupné i u nás na v trafikách sehnatelných DVD, a vzhledem k jejich značnému množství si určitou pozornost zaslouží.
Italské válečné filmy vznikly především jako reakce na žánrové kolegy ze Spojených států. Velký vliv na ně měly legendy typu „Tucet špinavců.“ Podobně jako u westernů Italové usoudili, že když něco táhne diváky v Americe, vyjde to i v Evropě. Nutno dodat, že zatímco dnes představují tzv. spaghetti-westerny klasiku svého žánru, válečné filmy z Apeninského poloostrova však v drtivé většiny upadly v zapomnění. Nikoliv neprávem.
Co tedy onen „Euro war“ charakterizuje. Kromě země původu to většinou bývá i ústřední téma. Děj se odehrává v době II. světové války na západní frontě a nemá nic společného se skutečným historickým děním. Cílem hlavních hrdinů bývá nějaká životně důležitá mise, na jejímž výsledku závisí osud celého konfliktu. Za všech okolností se jedná o úkol, z něhož se většina aktérů vrátí tak možná v dřevěné truhle.
Velký důraz se v těchto snímcích kladl na frekventované zobrazení násilí. Podle představ tvůrců měli být hrdinové těchto filmů drsní a jejich chování syrovější než mrkev ukradená na sousedově zahrádce. Velice často nastávaly rozbroje přímo mezi členy jednotek, provázené špatně natočenými rvačkami a saháním po zbraních. Kdo ale kterýkoliv z těchto filmů viděl, dá mi za pravdu, že snaha po syrovosti většinou skončila křečovitým paskvilem, a nadto vyostřené scény, v nichž na sebe dva vojáci nenávistně hledí, fungují jako nepříjemné retardéry. Zvlášť, kdy jsou jednotlivé postavy nevýrazné a divák má občas problém přijít na to, kdo se zrovna s kým hádá.
Kromě neznámých italských herců (v titulkách dosti často uváděných pod různými „americkými“ pseudonymy) se v obsazení těchto snímků často vyskytovala i jména slavnější (Klaus Kinski, Lee Van Cleef a další). Takřka vždy se ale jednalo o zoufalou snahu hasnoucí hvězdy se ještě nějak zviditelnit a jejich účast nevedla k nějakému výraznému nárůstu kvality. Netřeba asi dodávat, že filmy byly distribuovány v italském znění. Mezi charakteristické prvky se rovněž počítá minimalisticky pojaté natáčení – malá skupinka hrdinů a kompars na protivníky, kdy se každý Němec objeví na plátně (a skončí rozstřílen na zemi) dvakrát až třikrát za film.
Dalším z poznávacích znamení je naprosto laxní přístup tvůrců k reáliím. Nezáleželo, co mají herci na sobě a čím po sobě střílí. Divákovi muselo stačit, když si hrdinové oblékli něco zeleného a do ruky popadli kovovou věc připomínající zbraň. Rekvizity z jednoho filmu se následně používaly u druhého, bojová technika se brala taková, jakou zrovna italská armáda zapůjčila. Jasnou jedničku představoval v tomto ohledu italský maskovací vzor z dob II. světové války, který se s železnou pravidelností objevoval u všech bojujících stran na všech frontách.
Nedílnou součástí sub-žánru „Euro war“ jsou bojové scény, nesoucí charakteristické rysy. Jednak jde vždy o boj hrdinů s obrovskou přesilou, a za druhé se tu snad vždy setkáme s neuvěřitelně naivním pojetím. Zásobníky do zbraní docházely pouze tehdy, když měla některá postava zemřít, střelba probíhala výhradně dlouhými dávkami od boku a nepřítel nabíhal jako stádo idiotů tak, aby měl co největší ztráty. Každý zasažený následně provedl několik téměř sokolských cvičení, simulujících zřejmě účinky zásahu, odhodil zbraň dvacet metrů od sebe a mávajíc rukama ve stylu větrného mlýnu se natáhl na zem. Smrt se v těchto filmech rozhodně nevyhýbala hlavním hrdinům, úspěšného splnění (vždy úspěšného) se povětšinou dožil jen malý počet ústředních postav.
Samozřejmě, že ne všechny italské válečné filmy odpovídaly výše uvedeným charakteristikám, nicméně většina se těchto zákonitostí a šablon držela. Občas se změnilo místo konání a děj se dostal do nějakého jiného válečného konfliktu, ale základní schéma a především hloupé bojové scény se opakují neustále. Pro pořádek uvádím, že éra „Euro war“ filmů začala koncem šedesátých let a přetrvala až do let osmdesátých.
Italské válečné filmy představují z hlediska kvantity výraznou skupinu zástupců celého žánru. O kvalitách jste si mohli udělat představu z výše popsaného. Nějaké výjimky se sice najdou (i u nás vydaný, humorně pojatý „Ten prokletý obrněný vlak“), nicméně na otázku, zda se vyplatí tyhle snímky sledovat, odpovídám negativně. Ano, je hezké, že jich tolik vychází za levný peníz, ale to ocení tak možná někdo, kdo se o válečný žánr zajímá hlouběji a kompletuje si sbírku. Ostatním, tedy drtivé většině, radím nevyhazovat za tyhle snímky peníze. Nestojí to za to, ve světě válečných filmů najdete mnohem lepší kousky pocházející z úplně jiných zemí než Itálie. Upřímně bych všechny „Euro war“ nevyměnil za staré dobré „Dirty dozen.“
Příště se podíváme na novější festivalový koprodukční snímek Libanon.
Napsat komentář