Stanley Kubrick a jeho filmy byly, jsou a pravděpodobně i budou vděčným tématem diskuzí nejrůznějších intelektuálů a cinefilů. Tyto diskuze se však ve většině případů zúží na více či méně plodné interpretační modely k nejznámějším snímkům, jakými jsou 2001: Vesmírná odysea (1968), Mechanický pomeranč (1971) nebo Osvícení (1980). Opomíjejí tak jeho dřívější počiny, mezi které se řadí i noirový film Zabíjení z roku 1956. Ten je pozoruhodný zejména svou neobvyklou strukturou vyprávění a specifickým využitím fenoménu filmu noir, tzv. femme fatale.

Hlavní zápletkou snímku je příprava a následná realizace loupeže během koňských dostihů, na které se pod vedením propuštěného vězně Johnnyho Claye (Sterling Hayden) podílí zdánlivě nesourodá společnost dalších čtyř mužů:

George – výplatčí sázkových výher (Elisha Cook Jr), Marv – účetní (Jay C. Flippen), Mike – barman (Joe Sawyer) a Randy – policista (Ted de Corsia).

Nešťastně zamilovaný George zasvětí do plánu akce i svou vypočítavou manželku, čímž zkomplikuje život nejen sobě, ale i ostatním.

Kubrick si obratně pohrává s konstrukcí vyprávění, kterou zcela vědomě a očividně předjímá v úvodní sekvenci, při níž nezúčastněný vypravěč hovoří o skládačce a jednotlivých dílcích, které do sebe musí zapadnout, aby vytvořily finální obraz. Tím tematizuje jak samotný námět (skupina lidí se snaží podle plánu dosáhnout cíle -> ukrást peníze), ale i způsob, jakým bude divákovi prezentovat následující události.

V Zabíjení se vyprávění nedrží klasické výstavby na základě příčiny a následku, ale postupně přeskakuje časem i prostorem, čímž předkládá divákovi události izolovaně právě ve formě samostatných dílků, které dohromady vytváří soudržný a přehledný celek.

Samotné vyprávění by se dalo rozdělit na dvě tematické úrovně. Na první film vykresluje soukromé motivace a cíle jednotlivých členů party, na té druhé se tyto dílčí linie spojují v jednu kolektivní loupežnou akci. Soukromá úroveň pracuje se zavedenými konvencemi noirového filmu, když částečně reflektuje sociální problémy uvnitř systému vedoucí ke zločinu – dluhy a neschopnost jejich splácení (Randy), potřeba financí pro lepší zdravotní péči (Mike) a nedostatek peněz na živobytí (Marv) – a zároveň tyto konvence podrývá, když oslabuje jedinečnost a nezávislost femme fatale (Sherry – Marie Windsor). Ta je sice naplňována ve vztahu Sherry x George, protože Sherry je dominantní, stále žádaná a využívá svého zaslepeně zamilovaného muže k vlastnímu prospěchu. Nicméně Kubrick ji převrací do opačné role ve vztahu k milenci Valovi, kdy se z femme fatale se stává žárlivá žena, která o muže a jeho pozornost musí bojovat. Ve zbývajících dvou vztazích (Johnny x snoubenka Fay a Mike x manželka Ruthie) jsou dokonce ženy velmi pasivní a do samotného plánování ani realizace vůbec nezasáhnou.

Na druhé úrovni film demonstruje pečlivě vybudovanou akci, kterou sledujeme postupně z perspektivy všech článků nutných k úspěšně provedené loupeži. Právě realizace krádeže cca 2 milionů dolarů je nejvytříbenější částí filmu. Kubrick dosahuje maximálního napětí neustálým oddalováním vyvrcholení, když nechává dovést vyprávění z perspektivy každé postavy pouze do okamžiku vykonání jejího úkolu a poté ihned přepíná na další postavu. Ačkoliv se některé situace objeví i třikrát, pokaždé z pohledu někoho jiného, díky čemuž jednotlivé dílky do sebe přesně zapadají a samotné finále krádeže působí bezproblémově. Na druhou stranu, tuto bezproblémovost pak Kubrick ironizuje v ději po krádeži, kdy se naopak všechno hroutí do závěrečného pocitu zmaru.

Zabíjení tak představuje jeden z nepříliš doceněných snímků ve filmografii amerického režiséra, který především díky brilantně zvládnutému způsobu vyprávění stojí za zhlédnutí.