Pan Leone byl sice nejznámější, nicméně nikoliv jediný Sergio, působící na poli spaghetti-westernu. Ve stejném oboru působil svého času jeho jmenovec Corbucci. A minimálně při dvou příležitostech se mu povedlo výrazným způsobem promluvit do historie žánru.

Poprvé v roce 1966, kdy natočil snímek Django. Kromě skvělé scény s rakví a kulometem tu daroval italským westernům jednu z jeho nejoblíbenějších postav. Titulní hrdina se, bez spojitosti s původním filmem, objevil v řadě příběhů různých tvůrců a proměnlivé kvality. Pro svůj význam by Django stačil k tomu, aby se jeho režisér dostal do síně slávy filmového westernu.

Sergio Corbucci si své pevné místo v ní potvrdil o dva roky později, kdy spatřil tmu biografů jeho počin Velký klid. Už samotné prostředí se od zažitých tradic spaghetti westernů značně liší. Vyprahlá, kaktusy zdobená španělská krajina se tentokrát nekoná. Namísto toho se podíváme do světa sněhových závějí a třeskuté zimy.

Zde potkáváme hlavního hrdinu, přezdívaného stylově Silence (Trintignant). Na první pohled docela slušný chlapík, který přesně v duchu svého jména nenadělá mnoho zbytečných řečí. Ono i kdyby mluvit chtěl, nic s tím neudělá. Je totiž od dětského věku němý a k této poruše rozhodně nedošlo bez cizího zavinění.

S hi-tech výbavou své doby, čili samonabíjecí pistolí, se toulá po světě a dává kouř různým mizerům. Sice nejedná úplně v duchu fair play a často souboje sám cíleně vyvolává, ale nemá cenu mu to vyčítat. Jeho protivníci si stejně svůj osud vesměs zasloužili.

Co by to ale bylo za hlavního hrdinu, kdyby neměl svého úhlavního nepřítele. Různých ničemů a podobných výlupků všeho zrna se ve spaghetti westernech najde víc, než má kolie chlupů v kožichu. Nicméně, vedle chlapíka jménem Loco vypadá většina z nich jako členové kostelního pěveckého sboru.

Loco pracuje jako lovec lidí a vede skupinu mužů téže profese. Je to svině. Ne, je to cynická svině. Vrah, který pro zisk odměny za dopadení udělá cokoliv. Nezná slitování, neřeší svědomí či morálku a neštítí se absolutně ničeho. Pokud jsou peníze za dopadení vypláceny i za mrtvolu, volí zásadně tento způsob.

Klaus Kinski vytvořil za svou bohatou hereckou kariéru nejednoho psychopata, ovšem tenhle patří skutečně k těm top. Strhává na sebe většinu pozornosti a ačkoliv vyžaduje sympatizování s touto postavou hodně velkou dávku cynismu v krvi, zůstává v každém případě nejvýraznějším charakterem v celém dění.

Střet obou soků se odehrává nejen v lezavém chladu zasněžené krajiny, ale především v mrazivé a depresivní atmosféře. Deprese je tu vyhnaná do závratných výšin. Loco má na své straně všechny výhody. Po celou dobu se totiž může pohodlně opřít o příslušné zákony. Jeho metody se vám líbit nemusí, jenže de facto na nich oficiálně není nic špatného.

Vše samozřejmě spěje k nevyhnutelnému závěrečnému boji, kdy se zoufale osamocený (věčné to prokletí westernových hrdinů) Silence musí utkat s přesilou všeho schopných existencí. Připravte se na to, že to bude poměrně drsné a jako lék na špatnou náladu nikoliv zrovna vhodné.

Corbucci natočil bezpochyby jeden z nejlepších italských westernů vůbec. Menší vadou na kráse zůstává občasné zaváhání stran technického provedení, které ale nikterak nenarušuje celkový dopad snímku. Ten dokáže zasáhnout stejně spolehlivě jako pistole, jíž Silence neomylně vládne. S atmosférou ledovější než zimní noc na Aljašce a depresivním nábojem má co nabídnout i po mnoha letech od svého natočení.