CSFD IMDb US Recenze

V roce 1985 si Steven Spielberg řekl, že by neuškodilo natočit něco „vážnějšího“ a s dostatečným přesahem. Pro tehdejší návštěvníky kina to musela být jistě novinka: po dobrodružných blockbusterech jako byly první dva díly Indiana Jonese (1981; 1984), čistokrevném thrilleru Čelisti (1975), válečné komedii 1941 (1979) či sci-fi pohádce E.T. Mimozemšťan (1982) se v případě Purpurové barvy už nejednalo o naplnění příslušných žánrových kódů. Spielberg se už zde nezaměřuje na ohromení diváka; adaptace oceňovaného románu Alice Walkerové znamenala do té doby jistý (v režisérově tvorbě první) jednak odklon od filmů, jež byly více či méně předně zábavnými produkty „velkého dítěte“, k tematicky závažnějšímu dílu[1], jednak odklon od spektáklu ke klidnějšímu dílu, které je mnohem výpravnější a narativně bohatěji strukturované.

Košatá, více jak dvouapůlhodinová stopáž Purpurové barvy pokrývá celých 29 let, čímž vyjevuje postupný, ale komplexní vývoj hlavní postavy. Tou je černošská žena Celia (Whoopi Goldberg), která je donucena provdat se za hrubiána Alberta (Danny Glover), jenž se k ní chová jen a pouze jako ke svému majetku. Celia se ovšem postupem času stává čím dál tím více emancipovanou ženou a pozvolna se rozvíjí její osobnost, zatímco týrající manžel nad ní postupně ztrácí kontrolu.

Vyprávění, resp. vývojový vzorec, je tak založeno nejen na postupném, ale také komplexním vývoji/rozvoji hlavní postavy, jež se čím dál tím více rozevírá světu. Narativ je rozprostřen do několika syžetových bloků: zima 1909, léto 1916, léto 1922, podzim 1930, jaro 1936 a závěrečné období na podzim 1937. V každém z nich se stane jedna zásadní událost, která je součástí procesu proměny Celie z takřka „otrokářského“ stavu do statutu „plnohodnotné“, emancipované ženy. Každý blok je charakterizován určitou dílčí změnou, týkající se Celiiny osobnosti: čím pozdější období, tím se stává Celie odvážnější a uskutečňuje věci, kterých by se předtím neodvážila. Film pracuje na bázi stupňování Celiiných činů, již jí – v rámci jistého pudu sebezáchovy – dopomáhají se vymanit z Albertovy nadvlády. Proces probíhá tak nejdříve na duchovní či intelektuální úrovni: v prvním bloku (rok 1909) se Celia nejdříve učí číst a pojmenovávat věci, v čemž jí dopomáhá sestra Nettie.

Střihem se pak přejde do roku 1916, kdy už čte plynně. V roce 1916 zase onen proces probíhá na úrovni společenské: Celia se setkává a interaguje s  jinými postavami (Albertův syn Harpo a jeho (nastávající) žena Sofia), což jí dopomáhá k další seberealizaci. V dalším bloku se zase setkává a stává se přítelkyní zpěvačky Shug Avery, ženy, která byla neustále Albertovým objektem touhy, čímž znovu narušuje Albertovu moc. Každý blok tak v podstatě připraví půdu pro ten další a hrdinka „poskočí“ na další úroveň. Narativ má do jisté míry kaskádovitou strukturu, kde platí nepřímá úměrnost: čím více se otevírá Celia světu, tím slabší je vůči ní Albert. Podepisuje se to i na mizanscéně: na začátku filmu je Celia jen a pouze „uvězněna“ v blízkém okolí domu, zatímco Albert (jako pán domu) má vůči ní převahu. Zhruba za polovinou filmu zpívá Shug Avery v Harpově baru písničku, kterou věnuje Celii, zatímco Albert jen mlčky sedí u stolu (a Celia samotná je středem pozornosti). A ke konci, když si založí vlastní obchod, zahlédne Alberta jen na chvíli z okna. Pokud Celii charakterizuje postup zezdola nahoru, u Alberta je tomu přesně naopak. Závěrečná scéna ovšem toto směřování poněkud paradoxně narušuje: Celie dosáhne jistého sebeuvědomění se díky tomu, že dostane to po čem prahne po celou dobu, na čemž má podíl Albert, který – ač už „ztracen z dohledu“ – má na vyznění scény nakonec rozhodující vliv. Ani zde nedostává idealistické vidění světa Spielbergovýma očima vážnější trhliny: příběh nakonec přese všechno postrádá vyloženě záporných postav, resp. těch postav, které by nebyly v sobě schopné objevit smysl pro dobrý skutek.

Purpurová barva toho nakonec příliš o globálních problémech (domácí násilí, sexismus, útlak) neřekne: byť to bude znít jako paradox, tak se těchto problémů dotýká jen zčásti a spíše tak klouže po povrchu. Daleko více je ovšem pozoruhodná v předkládání celistvé proměny hlavní hrdinky, resp. v její cestě za definitivní seberealizací: tu nedosahuje ihned, ale jen postupně skrze stupňující se odvahu se vymanit z područí.