Wall Street: Peníze nikdy nespí (Wall Street: Money Never Sleeps) – Gordon Gekko je zpět! (Recenze)

CZ premiéra: 30. 9. 2010

Už 23 let uplynulo od chvíle, kdy nás Oliver Stone zavedl do dekadentního a hektického prostředí nejznámější americké burzy. A hlavně od chvíle, kdy nám představil slizkého, chamtivého, ale hlavně jinak hodně charismatického finančního žraloka Gordona Gekka s vizáží Michaela Douglase. Letos se Gekko vrací v plné síle. Jen tentokrát mu místo Charlieho Sheena nahrává na pálku Shia LaBeouf.

Stoneův finanční thriller začíná Gekkovým propuštěním z vězení, kde si odpykával trest za daňové úniky a ilegální manipulaci s vnitřními informacemi. Po úvodních titulcích se děj přesouvá do roku 2008.

To už se před námi rozehrává romantická linie mezi Jacobem (LaBeouf) a Winnie (Carey Mulligan), Gekkovou dcerou. Ta ale od tragické smrti svého staršího bratra nepromluvila s otcem ani slovo a pokud možno se od něj co nejvíce distancuje. Gekko tak vnímá Jacoba nejen jako možné pojítko se svou dcerou, ale také jako nadaného mladíka, díky kterému by se mohl dostat zpět mezi bohatou špičku. Jeho instinkty totiž pořád ještě fungují, i když se místo dřeva a oceli obchoduje s ropou a futuristickými technologiemi.

Nečekejte, že budete dokonale odvázaní z každé minuty, kterou stráví Douglas na plátně. Ačkoli hraje výborně, nedá se jeho výkon považovat za něco mimořádného, navíc daleko více času zůstává v pozadí jako poskytovatel cenných rad. Mnohem častěji tak budeme svědky Jacobovy slibné kariéry a jeho vztahu jak s budoucím tchánem, tak s jeho dcerou. Shia odvádí svůj obvyklý nadprůměr, zatímco jeho filmová partnerka funguje jako katalyzátor na dojemné scény, kterých je ve filmu víc, než by se slušelo. Nemusíte se ale bát, že by romantika převálcovala finanční průmysl, to by Stone snad nedopustil. Film si naštěstí dokázal plně zachovat atmosféru původního dílu.

Coby režisér Oliver Stone opět nezklamal. Jeho scénář je inteligentní a zbytečně nezabíhá do žánrových klišé. Perfektní kamera lehce klouzá nad mrakodrapy na Manhattanu a dokonce i výtvarná stránka filmu mnohé překvapí, zejména pak originálně vyvedenými grafy, jež svými tvary jakoby opisují obrysy newyorského panoráma. Jestli se ale Stoneovi něco skutečně povedlo, tak zarámování celého příběhu do období nedávno vzniklé americké ekonomické krize a její prolnutí se závěrem filmu.

Scénář tlačí Gekka do slepé uličky, ve které se spekuluje o jeho přeměně v lepšího člověka, jež už nadále netvrdí, že chamtivost je dobrá. Každý divák ale ví, že taková charakterová proměna není (a u Gekka obzvláště) možná. Proto než se u něj naplno projeví jeho skutečné vlastnosti, je už skoro pozdě, ale paradoxně v tu chvíli se film také rozjede na nejvyšší obrátky. Vysoko nastavené tempo si však moc dlouho neudrží, což poznáte hlavně během trapně odfláknutého konce.

Po dlouhé době je konečně v kinech chytrý dialogový film, který se netváří hollywoodsky a má čím překvapit. Až na pár slabších momentů a ne úplně logických závěrů vás zaujme především velmi slušnými hereckými výkony, skvělou režií a návratem Charlieho Sheena na velké plátno (i když jen na 60 sekund), který se s přehledem postaral o nejlepší scénu z celého filmu. Vidět ho, jak spolu s Douglasem cedí kultovní hlášky z prvního dílu je jen o malinko menší zážitek, než vidět Arnolda v The Expendables.