Debut Tomáše Řehořka k sobě připoutal pozornost hlavně kvůli režisérovu věku: Dvaadvacetiletých režisérů moc není. Zvlášť když jejich první celovečerní film vznikl v česko-italské koprodukci, na financování se podílel Karel Roden a představitelé dvou hlavních rolí jsou čerstvými držiteli divadelní ceny Thálie.
Příběh filmu (Ke kterému režiséra údajně inspiroval vlastní zážitek, když viděl, jak žena v drahém autě míjí matku ze sociálně slabého prostředí vezoucí kočárek.) se točí kolem několika lidí a je v podstatě prostý:
Mladý milenecký pár nemůže mít děti, ale má peníze. Mladá žena nemá peníze, nemá přítele, zato má dvě malé děti, které neví, jak uživit. Mladý trenér už nemá kondici a musí začít přehodnocovat svůj život. Stará žena je smutná a opuštěná. Osudy pěti lidí, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného, se během několika desítek hodin vzájemně propletou a víceméně tragicky ovlivní.
České Amores Perros?
Aby to nebylo zase tak banální, režisér rozbil lineární vyprávění a naservíroval nám snímek časově roztříštěný, který si má divák postupně skládat, po vzoru filmů jako je Iñárrituovo 21 gramů, či Amores Perros – Láska je kurva.
Řehořek, který je i scénáristou, kameramanem a střihačem Proměn, nezapře skutečnou lásku k obrazu a k hraní si s ním. Škoda jen, že většina z jeho „ozvláštnění“ je ve skutečnosti strašné klišé. Hned na začátku jsme uvrženi do víru zrychlených záběrů pohybujícího se města/oblohy/lidí, což pak postupně střídají naopak záběry „dramaticky“ zpomalené. Množství detailů, které často nejsou spojeny žádným ustavujícím záběrem, kde bychom se zorientovali, způsobuje až jakousi závrať.
Je vidět, že si Řehořek s každým záběrem vyhrál, ale jako by přitom zapomněl, že se nakonec musí všechno slepit dohromady. A tak ve chvíli, kdy už si člověk říká, že další časosběrný záběr plovoucích mraků přijít nemůže, bohužel se mýlí. Protože přijde ne jednou, ale ještě dvakrát, třikrát, čtyřikrát… Nemluvě o neustálém přeostřování z předmětu na předmět, ve kterém si Řehořek libuje podobně jako v oněch oblacích.
Viděno mnohokrát někde jinde
Jestli forma a všechny ty zrychlené scény značící zřejmě neúprosně ubíhající čas měly vyvolat kýženou dramatickou atmosféru, musím konstatovat, že to nefunguje. Všechno je to sice hrozně efektní a na české poměry nové, ale v konečném důsledku jen nudné, protože jsme to viděli už mnohokrát někde jinde a tady se toho na nás navíc navalí neúnosné množství najednou.
Přesto nemůžu říct, že by Proměny nedisponovaly jistou atmosférou. Paradoxně jsou pro mě ale nejdramatičtější okamžiky, kdy žádná kameramanská exhibice neprobíhá, ale prostor je ponechán hercům. Jednotlivé výkony většinou bilancují v rámci toho, jestli se v dané scéně mluví. Právě nepřesvědčivé prkenné dialogy jinak zajímavě vybraným představitelům škodí. (Na sedadle mě nadzvedávalo především neustálé opakování slova „káva“. Opravdu někdo říká „Dáte si kávu?“, když nepočítám „výbornou brazilskou kávu“ z Kulového blesku?)
Nedotažený film slibného režiséra
Dalším problémem je, že se skoro s nikým z filmu nedá soucítit, protože tomu brání jak zcizující filmová forma, tak někdy nedostatečně motivované chování postav. A k tomu všemu je tu ta komplikovaná časová kompozice, kterou jsem já osobně doteď úplně nerozluštila, takže je v ní buď logická chyba, nebo to alespoň působí tak, že je v ní logická chyba.
Přes všechny vyjmenované nedostatky ale nemůžu a nechci říct, že jsou Proměny film špatný. Je jen hodně nedotažený a chybí mu nějaký jednotící koncept. Je ale zřejmé, že Řehořek má talent, který jen zatím nedokáže dostatečně ukočírovat a vést nějakým vytyčeným směrem.
Autor: Tereza Domínová
40%
Režie: Tomáš Řehořek
Hrají: Jan Zadražil, Dita Zábranská, Petr Jeništa, Alena Ambrová, Petra Hřebíčková
ČR, 2009, 79 min
Napsat komentář