Pátrání po Sugar Manovi (Searching for Sugar Man) – Legenda z opačného konce světa – recenze

CZ Premiéra: 14. 3.2013

Debutujícímu švédskému režisérovi Maliku Bendjelloulovi se podařilo něco unikátního – nejenže získal Oscara za nejlepší dokument loňského roku, ale navíc v něm zdařile odvyprávěl milý a dojemně lidský příběh jednoho unikátního života obyčejného muzikanta, který se stal hudební legendou, aniž by o tom věděl.

Tím dotyčným je Američan s mexickým jménem Sixto Rodriguez. Není divu, že vám jeho jméno nic neříká. Hrál na kytaru, psal a zpíval písničky podobného stylu jako Bob Dylan, v 70. letech vydal dvě neuvěřitelně neúspěšná alba, absolvoval pár víceméně tragicky neúspěšných koncertů a údajně zemřel během jednoho z nich. Většinu života však strávil jako stavební dělník živořící v podprůměrném finančním zázemí. Ten samý člověk a jeho songy se však stali veleúspěšnými v Jihoafrické Republice, kam se jeho desky dostaly neznámo jak, šířily se rychlostí větru a v tamním režimu se staly nástrojem mládeže v boji proti apartheidu a cenzuře. Rodriguez se v JARu těšil (a dodnes těší) větší popularitě než Rolling Stones nebo Beatles, přestože ve své rodné zemi ho nikdo neznal a počty prodaných alb v USA se pohybovaly v řádu desítek, pokud vůbec.

Stejné informace se dovíte v tomto dokumentu, který sestává převážně z výpovědí nejrůznějších lidí, ať už obyčejných, nebo lidí z hudební branže. Rodriguezova postava je opředena řadou mýtů (podle některých se sám upálil, podle jiných se zastřelil na koncertě) a obepnuta rouškou tajemství. Všichni mluví o tom, jaký vliv na ně svými písničkami měl, někteří se s ním dokonce kdysi setkali a se slzami v očích vzpomínají, jak pro ně byl jeho neúspěch nepochopitelný, když byl o tolik lepší než Dylan. Ty písničky samozřejmě slyšíme v podkresu a jsou skvělé.

Nejde ale o portrét opomenutého umělce. Většina filmu totiž mapuje detektivní práci Rodriguezových fanoušků, kteří se ze všech sil snažili o svém idolu zjistit víc za každou cenu. A nevěřili byste, co objevili…

Především oceňuji námět, který je originální a nádherný, až budí dojem, že se to tak ve skutečnosti stát ani nemohlo. Dále je velmi sympatické zpracování snímku. Tvůrci se nesnažili projevovat svůj názor a skutečně jen zaznamenávali dění okolo sebe a výpovědi zúčastněných, vše proložili dobovými fotografiemi a videozáznamy a výsledek sestříhali do příjemného a kompaktního celku. Ten Oscar je rozhodně zasloužený.

Samotný Rodriguez působí neuvěřitelným dojmem, jako by ani nepocházel z tohoto světa. Nezištný člověk s čistými úmysly, nezkažený okolním světem, radující se z práce, přátel a rodiny. Vzácný úkaz, který si svůj film zasloužil.

Jen je škoda, že se filmaři nešťourali v celé problematice ještě hlouběji (párkrát je naznačeno, kam šly peníze z desek prodaných v JARu, ale pak jediný člověk zamete celou problematiku pod koberec), a že film končí poměrně starými příhodami, přičemž k událostem posledních minimálně deseti let se už nevyjadřuje.

Jinak jde ale o jeden z nejlepších hudebních dokumentů vůbec.