CZ premiéra: 17. 9. 2009
Byl pozdní večer na Benátském filmovém festivalu. Parta filmových nadšenců nestihla sehnat lístky na beznadějně vyprodaný festivalový hit. Venku zima, bary přeplněné, do hotelu daleko. Naši hrdinové byli zoufalí. Šli by na cokoli. Jak tak listovali programem, narazili na film odněkud z východní Evropy, vyprávějící příběh mladé Slovenky v Dublinu. A jelikož to byli lidé otevření jinému pohledu na svět, řekli si, proč ne, třeba se z toho vyklube něco zajímavého… Po odchodu z kina už nikdy neměli důvěru ve východoevropskou kinematografii. Došli k důležitému poznání, že objevování nových náhledů na svět někdy stojí pěkně za prd.
Tak nějak si představuji ono slavné uvedení filmu Lištičky na festivalu Benátkách, kterým se tvůrci tolik pyšní. Jenže samotná účast na prestižním filmovém festivalu neznamená zhola nic – jak ví každý návštěvník Karlových Varů, který byl někdy okolnostmi donucen jít na neznámý film odněkud z Tramtárie, který byl tak umělecký, že nepotřeboval zastaralé postupy jako logiku vyprávění nebo třeba pointu. Což je bohužel i problém Lištiček.
Hlavní hrdinka Betka je sobecká hysterka, která věčně odněkud odchází, většinou ke své starší sestře, žijící s Irem, na níž většinu času parazituje. Oficiální materiály tvrdí, že film by měl být příběhem dvou sester a tajemství mezi nimi. To je lež. Snímek se soustředí výhradně na Betku a její pendlování mezi sestřiným domem, ulicí a nevábným bydlením v baráku jednoho chlápka, který ji zaměstnal. Budování nějakého vztahu mezi sestrami jsem si nevšimla – spíš tu jsou takové izolované výkřiky, kdy např. jedna druhé něco vyčtou, Betka udělá scénu a pak většinou odejde. Takže se třeba dozvíme, že Betka sestře vyčítá, že má podíl na prodeji jejich rodného domu, kde povede dálnice – ale co s tím?
Hlavní problém tohoto filmu je absence návaznosti, něčeho, co by jednotlivé výjevy drželo pohromadě a dalo jim smysl. Bezmyšlenkovité střídání prostředí a hrdinčiny výbuchy hysterie a agresivity vždy násilně přeseknou dějovou linii, a místo toho, aby působily dynamicky, příběh divákovi odcizují a činí ho paradoxně zdlouhavějším. Je téměř nemožné se jakkoli vcítit do postav nebo sledovat jejich počínání aspoň se zájmem, protože scéna stejně skončí dřív, než ji člověk začne chápat. A odhalení toho avizovaného tajemství se odbyje na konci v jednom flashbacku, místo aby se nějak začlenilo do struktury vyprávění a vytvářelo napětí, jak se na tajemství sluší.
Snímek nevyužívá ani zajímavého prostředí a nefunguje ani jako náhled do života východoevropských emigrantů v Irsku, neboť se nám před očima rozloží dřív, než stačí něco konstruktivního sdělit. Je to škoda hlavně proto, že většina mladých a neznámých herců zde podává celkem slušné výkony, které by vyzněly lépe, kdyby filmové postavy dostaly prostor ke vzájemné interakci.
Je pravda, že existují i mnohem horší festivalové filmy (některé jsem ke své smůle i viděla) , ale to se dá těžko brát jako omluva. Když člověk u filmu trvajícího 83 minut potlačuje nutkání dívat se na hodinky, je něco špatně. Takže pokud má někdo zájem o snímky z našich končin, vyprávějící o trampotách mladých žen, hledajících sebe sama a své místo ve světě, jsou pro něj lepší volbou Pusinky Karin Babinské nebo Děti noci Michaely Pavlátové. Oba filmy totiž vyprávějí srotumitelně a působivě, a především ví, co chtějí sdělit. Což se o Lištičkách říci nedá.
40%
Režie a scénář: Mira Fornay
Hrají: Reka Derszi (Betka), Rita Banczi (Tina), Jitka Josková (Ducky), Aaron Monaghan (Steve), Jonathan Byrne (Travis)
Česká republika/ Slovenská republika/ Irsko
83 minut
Napsat komentář