Láska (Amour) – O lásce, o stáří a o smrti – recenze

CZ Premiéra:14.2.2013

Nový film německého režiséra Michaela Hanekeho (Funny Games, Bílá stuha) vypráví o dvojici důchodců, kteří bydlí sami v obrovském bytě. Mají se stále rádi. Jednoho dne se však babička z ničeho nic zasekne a na pár desítek sekund přestane vnímat. Následuje střih a film se posune do momentu, kdy má babička po mrtvici a neúspěšné operaci, načež ochrne na spodní polovinu těla. Někdy v polovině filmu děj přestříhne ještě dál, kdy má žena za sebou již dvě mrtvice, dělá jí problém komunikovat a jakkoli se pohybovat. Nespolupracuje s ošetřovatelkami ani s manželem a chce umřít. A vytrvalý dědeček se o ni stále stará, protože jí slíbil, že ji nenechá odvézt do nemocnice… Shodou okolností měl tento snímek u nás premiéru na Valentýna, takže je celkem možné, že se spousta zamilovaných párů na tomto filmu v kině neočekávaně spálila.

Haneke natočil Lásku se svým obvyklým obrazovým minimalismem, takže použil minimum herců, skoro žádné rekvizity, děj se odehrává z 99% výhradně v jednom bytě. Celý film se skládá převážně z dlouhých, táhlých a pomalých záběrů, kdy je kamera umístěna většinou staticky, jen občas se pootočí nebo někam poodjede. Pokud někdo zrovna nehraje na klavír nebo si nepouští rádio, tak scény nepodmalovává žádná hudba. Všechno důležité je řečeno v krátkých, spíše údernějších větách. Naopak delší dialogy se vážou převážně k nezajímavým vedlejším tématům, kdy se postavy na plátně baví např. o životech svých dětí a vnoučat.

Oba herci v hlavních rolích jsou skvělí. Jean-Louis Trintignant i Emmanuelle Riva hrají velmi civilně, realisticky. Oba jsou dojemní, jak předvádějí na začátku filmu ideální stařecký pár. A film je plný momentů, které by měly být nadité emocemi. Problém je v tom, že Haneke nedokáže tyto momenty pořádně prodat a neumí z diváka vykřesat adekvátní pocity. Jeho film působí stejně chladně jako interiér bytu, ve kterém se odehrává. Všechno je studené a šedé. Ze všech možných emocí působí na diváka nejúčinněji (ale stejně je to dost málo) akorát deprese, zatímco lítost, dojetí a soucit se někam vytratily. Částečně je to i tím, že snímek hned v úvodu začíná krátkým flashforwardem, jak se hasiči dostávají do opuštěného bytu a nalézají v něm babičku mrtvou.

Upřímně jsem očekával ještě mnohem větší množství symbolických scén, jako je ta, kdy dědeček honí po bytě holuba, který tam omylem vlétl, nebo když vypráví své ženě příběh ze svého dětství (jejich interpretační výklad už nechám na někom jiném). Ne, že by mi podobné scény chyběly, ale když se máte dvě hodiny dívat na to, jak si ti samí lidé mezi sebou pomalu povídají (a mnohdy ani to ne), tak jste rádi za každou retardaci nebo odbočku jinam, například v podobě záběru na krajinu.

Když se nad tím zamyslím, tak na tom hlavní hrdinové ještě nejsou tak špatně. Mají dost peněz na to, aby si mohli dovolit bydlet v tak velkém bytě, koupit si elektrický invalidní vozík a zaplatit za dvě soukromé pečovatelky. Jejich děti a vnuci za nimi jezdí na návštěvu, mají je rádi a záleží jim na nich. Doktoři to s nimi myslí dobře. Když odhlédneme od babiččina neblahého stavu, tak jediné, co je svazuje, je babiččin strach z nemocnic a dědečkův slib, že už ji tam nikdy nevezme. Kdyby byl film natočen u nás s českými důchodci, měl by úplně jinačí šťávu.

Ve výsledku se jedná o průměrné a průměrně zpracované, lehce umělecké drama. Sráží ho režisérova posedlost dlouhými záběry, naopak o příčku výš ho vytahuje herecký výkon ústřední dvojice.