John Carter: Mezi dvěma světy (John Carter) – Hraná disneyovka – recenze

CZ Premiéra: 8.3.2012

John Carter je příběh bývalého jižanského vojáka, který se pátrá kdesi na americkém Západě po pokladu a souží se nad smrtí své ženy a dítěte. Zlato se stalo jediným cílem jeho života. Jednoho dne se dočká. Ve zlaté jeskyni ho ale přepadne podivný modrý chlap. Carter ho zastřelí. Probudí se až na Marsu, kde se vyrovnává s nižší gravitací, čtyřrukými domorodci a nakonec musí zachránit krásnou princeznu (Lynn Collins), porazit armádu zlého dobyvatele a zachránit Mars.

 Příběh z pera Edgara Rice Borroughse možná až nápadně připomíná syžety většiny pohádek. Není to náhoda, ERB se neproslavil psaním složitých a náročných děl. Psal dobrodružnou literaturu: kovbojky, marsovky a nejvíc se proslavil asi příběhy o Tarzanovi. Takže pokud byste ve scénáři zaměnili Mars za “království”, bývalého jižanského vojáka za “rytíře” a čtyřruké mimozemšťany za “vesničany”, mohli byste točit poměrně slušnou pohádku.

V Johnu Carterovi se Disney pokusilo napodobit megaúspěch Avatara a mnoho lidí je kvůli tomu srovnává. Použití 3D, jednoduchý děj,… Avatar a John Carter si vlastně srovnání zaslouží.

 Osobně mám ve vítězi jasno. Avatar se může jít zahrabat, John Carter totiž dokázal něco, co ta modrá eko-agitace ne: chvílemi ve mně vzbuzoval hřejivý pocit, dětinskou radost. Najednou jsem litoval, že jsem příběhy o Johnu Carterovi nečetl na základní škole. Že Johna Cartera natočili až teď, když končím vysokou.

Nenechme se zmýlit mamutím rozpočtem, mnohokrát mě při sledování filmu napadlo: Tohle je typická disneyovka. Měl jsem pocit, že se dívám na scénář k animovanému filmu, který nikdy nenatočili, a když hledali potenciální trhák, někdo ho vytáhl z šuplíku a řekl si “proč to nenatočit naživo”.

Po technické stránce je John Carter excelentní: Modely slunečních lodí a na nich umístěná děla vypadají na jednu stranu legračně, na druhou zábavně. Trikům celkově není většinou možné nic vytknout. Herecky zrovna tak (za poslední 3 týdny jsem viděl 4 filmy a ve všech byl Ciarán Hinds ;).

 Ale velkolepá podívaná není všechno. Režisér Andrew Stanton totiž nedokázal svět Marsu “oživit”, celé vyprávění je poměrně ploché a rozkolísané. Přes pár nápadů se nedokáže rozhodnout, na jak staré náctileté zrovna cílí. Scénář je předvídatelný, místy až směšný, ale perfektně zapadá do naivity, jakou bych předpokládal od spisovatele dobrodružných románů ze začátku 20. století. Samozřejmě také obsahuje typické disneyovské propriety (věrný a směšný mimozemský “pes”, který ovšem není ani zdaleka tak otravný jako Jar Jar Binks), na které jsme byli zvyklí spíše v animovaných filmech.

Je to podobný případ jako Tron: Legacy, který byl také úchvatný svými složkami (vizuál, hudba), ale jako film nebyl zdaleka stoprocentní. Také John Carter, respektive jeho části, ve výsledku funguje.