CZ Premiéra: 28.07.2011

Adaptací proslulého románu Charlotte Brontëové je bezpočet, to množství filmů, televizních produkcí, televizních seriálů a divadelních her nejde spočítat na prstech obou rukou. Nejznámější je asi ta z roku 1996 od Franca Zeffirelliho. Nová verze od amerického režiséra Caryho Fukunagy (Sin Nombre) je té Francově dost podobná. Zpracováním nevyniká, v dnešní době má ale přesto dvě znatelné výhody – jména dvou současných hereckých hvězd, Michaela Fassbendera a Miu Wasikowskou.

Příběh velké lásky mezi bohatým Edwardem Rochesterem a na jeho panství Thornfield Hall pracující chudou vychovatelkou Janou Eyrovou několikrát obletěl svět, netřeba ho tedy moc připomínat. Snímek začíná příchodem ztrápené a zesláblé Jany do domu duchovního Johna Riverse, kde se jí dostane pomoci a azylu. Pak svému zachránci a jeho rodině vypráví pohnutý příběh svého dětství a svého života, pronikající až do současnosti a vedoucí k důvodům, kvůli kterým byla nucena Thornfield i svou lásku opustit.

Filmu se nedá upřít cit pro zachycení historických obrazů, první polovina 19. století prostupuje každým záběrem, všechno včetně i těch nejmenších detailů je dobové. Všudypřítomná výborná atmosféra viktoriánské éry a její úspěšné přenesení na plátno hraničí s dokumentární dokonalostí. Nejednou vás napadne, že jedinou nepatřičností je to, že události ve filmu zachycuje v té době ještě neexistující kamera. Klaním se výtvarníkům, kulisářům a kostymérkám, na poli dvou hodin toho předvedli dost. To je ale také to jediné, kvůli čemu se Janu Eyrovou vyplatí vidět – vynikající dobová atmosféra a herecké výkony. Film totiž nepřináší nic nového, takže vám z odstupu dojde, že to samé natočil už dříve zmíněný Zeffirelli, možná dokonce lépe.

Michael Fassbender přetéká charismatem, což často umocňuje téměř ďábelský výraz v očích zvýrazněný odrazem krbového ohně. Jeho výkon je směsicí drsného vzhledu, vášně, pevné ruky, ale i něhy a romantiky. Oproti němu Mia Wasikowská (Alenka z Burtonovy verze) vypadá neustále pobledle a vystačí si jen s jemnou mimikou, přitom je ale stále na hraně mezi zajímavostí a nevýrazností stejně jako Scarlett Johansson v Dívce s perlou. Navíc si přimyslete post-středověké mravy a smýšlení postav ve stylu „můj snoubenec mi zalhal, musím ho proto opustit, odejít co nejdál a pokusit se zemřít žalem“. Silně romantické, ačkoli to na papíře vyznívá lépe než ve filmu.

Tematicky podobně laděný film je Pýcha a předsudek, který má s Janou Eyrovou společnou dobu, ve které se oba příběhy odehrávají, množství nejrůznějších adaptací a slavnou knižní předlohu. Oproti němu je ale Jana syrovější, temnější a bez optimistických podtónů. Jak by taky ne, Pýcha zobrazuje v jasnějších barvách vyvedený život tehdejších bohatších vrstev a smetánky, zatímco v Janě Eyrové se potýkáme spíš s nuznějšími hrdiny a hrdinkami, potýkajícími se s chudobou a nezáviděníhodnými situacemi. Ať už ale budete Fukunagovu Janu srovnávat s čímkoli, vždy vám zbude lehce nadprůměrná, leč přežitá a okoukaná podívaná vzniklá díky uměleckým ambicím.