CZ Premiéra: 26.4.2012

Život Edgara Allana Poea byl zcela jistě zajímavý. Člověk, který napsal díla jako Jáma a kyvadlo, to jednoduše nemohl mít v hlavě v pořádku, a podle toho také pravděpodobně vypadal jeho běžný den. O ničem z toho se ale nic nedozvíme, protože tvůrci filmu v čele s Jamesem McTeiguem (má za sebou výbornou V jako vendeta a pár dalších, veskrze průměrných filmů) na nás přichystali něco na první pohled zajímavějšího než obyčejnou lekci z historie.

 Film Havran se odehrává v posledních několika dnech Poeova života, o kterých nemají jeho životopisci přesnou představu. Pravděpodobně se někde opíjel a bral drogy takovým způsobem, že ho jednoho dne našli téměř mrtvého. Film nám však předkládá myšlenku, že v těch několika posledních dnech se Poe utkal se zarytým fanouškem, který zabíjel lidi a unesl mu snoubenku.

Autoři ovšem nepovažovali za nutné chytře si pohrávat na pomezí reality a fikce, ale stačilo jim vytvořit rádoby atmosférickou akční detektivku z 19. století. Škoda nevyužitého potenciálu, Poe by jako charakter byl určitě zajímavý.

On je totiž zajímavý i v tomto filmu. John Cusack předvádí tu správnou míru nebetyčné namyšlenosti a arogance jako cítí člověk, který má dojem, že se celý svůj život potýká s omezeností těch druhých. Cusackovi zdařile sekunduje Luke Evans v roli baltimorského policisty, který se po stopách vraha vydává s buldočí zarputilostí a v jehož ruce se revolver objevuje až podezřele často.

 I James McTeigue odvedl poměrně slušnou práci, jeho režijní styl je jistý, byť nevýrazný. Je to styl, kterým toho moc nezkazíte. Jediné, co příliš nezvládá, je dodávat filmu náboj a tempo. I ty akčnější scény jsou bezkrevné a krásně to dokládá scéna, v níž Cusack pronásleduje vraha na koni. Rádoby šílená honička lesem je přerušována záběry na Cusacka, který na svém koni vraha rozhodně divoce nepronásleduje, spíš za ním trochu rychleji kluše. Pravděpodobně proto, že Cusack neumí jezdit na koni tak rychle, jak scéna potřebovala, ale je to jaksi symptomatické pro McTeigueův “akční” režijní styl.

Většina viny ale leží na scénáristech, kteří svou práci jednoduše odflákli. Měli několik možností jak Poea využít, jak zapracovat jeho příběhy do nervy drásající detektivky. Využili tu nejjednodušší, kdy na místě vraždy zůstávají odkazy na nějakou Poeovu novelu (např. odkaz na příběh, kde hrály důležitou roli pařížské katakomby – ale v Baltimoru nemají katakomby, tak zcela logicky prohledávají kanalizaci). Ta jednoduchost je ještě podpořena nelogickým chováním vraha, který na některých místech, kam Poea stopy zavedou, zůstává často zcela nepochopitelně až do příjezdu policie.

Havran je obyčejný film. Nic, snad kromě promarněné šance na slušnou “viktoriánskou” detektivku, diváka neurazí, ale ani nenadchne. Pokud chcete slušnou detektivku s morbidními zápletkami, pusťte si britský seriál Whitechapel a zapomeňte, že Havran kdy vznikl.