Autopohádky – Pohádky pro nejmenší (Recenze)

CZ premiéra: 17. 3. 2011

Spisovatel Antonín Kužílek (Vetchý) žije poklidný, nenápadný život. Idylu však náhle naruší telefonát, v němž se od svého nakladatele s vizáží buržoazního majitele továrny dozví, že se jeho tituly s názvy „Proč je volant kulatý“ či „Benzín nejsou rohlíky,“ vůbec neprodávají. Kužílek, zarmoucený nezájmem čtenářů, dostává ultimátum. Buď napíše kvalitní text na téma „Má auto duši?“ nebo jeho spisovatelská kariéra vezme velmi rychlý konec. Smutný autor tedy nemá jinou možnost než sednout do svého milovaného vozu a vyrazit do ulic sbírat informace. Na pozadí tohoto ústředního příběhu se navíc odehrává čtvero pohádek, v nichž větší či ještě větší roli sehrají, jak se dá z názvu očekávat, automobily.

Samotná koncepce snímku, natočeného na základě knihy Jana Marka, představuje v rámci českého filmu poměrně zajímavý unikát. Mimo ústředního hraného příběhu, okořeněného účastí nejedné známé herecké tváře, obsahuje již výše zmíněnou čtveřici krátkých pohádek. Každou z nich má na svědomí jiný tým, který při její tvorbě použil od svých kolegů odlišnou metodu. Díky tomu vzniká pestrá záležitost, která má, mimo cílovou skupinu, slušnou šanci zaujmout, tedy z technického hlediska, také všechny, kteří se zajímají o animaci a různé její typy.

Onou výše zmíněnou cílovou skupinou jsem samozřejmě myslel dětského diváka, jemuž patří snímek především. Již od prvních minut dává jasně najevo, v jakém duchu se hodlá ubírat, a z této vytyčené cesty neuhne ani o píď. Vlastní pohádky obsahují jednoduchý, naivní a srozumitelný humor, jehož vír sice většinu dětí spolehlivě strhne, nicméně jejich dospělý doprovod nijak výrazně nadšený nebude. Některé části příběhů působí dost nezáživně, přičemž vrcholem této tendence je pohádka třetí, založená na známé historce se zlatou rybkou. Naštěstí se zrovna v tomto příběhu setkáte s asi nejzajímavějším technickým provedením, díky čemuž dokážete jinak nezajímavou pasáž spolehlivě překlenout.

Pokud se nicméně domníváte, že se víc pobavíte u sekvencí hraných, čeká vás nepříliš milé překvapení. Tyto pasáže působí místy natolik infantilně, že podvědomě sáhnete ke srovnání s příšernými televizními pohádkami, které strašily (či snad ještě straší) na obrazovce veřejnoprávní televize v neděli po obědě. Při bližším zkoumání si ale zároveň nelze nepovšimnout, jak se všichni zúčastnění herci svými postavami vyloženě baví a jejich ztvárnění považují za velmi příjemný aktivní odpočinek. V úvodu zmíněný nakladatel-kapitalista s vycpaným pásovcem po boku a strnulým služebnictvem v pozadí je například tak absurdní, že si ho nemůžete nezapamatovat. Velmi dobrým dojmem působí také Petr Nárožný, jehož návrhář automobilů, chorobně podezírající hlavního hrdinu z průmyslové špionáže, dokáže spolehlivě pobavit všechny generace. Tyto skutečnosti, v kombinaci se snesitelnou délkou, dovolují i dospělému divákovy u snímku vydržet.

Zmínku si určitě zaslouží použitý hudební doprovod. Písničky jsou dílem známé kapely Chinaski. Celkově jde o velmi příjemné melodie, dobře sedící k hraným pasážím, a navíc velmi dobře poslouchatelné i samostatně. Skupina má ostatně k původní Markově knížce zajímavý vztah, inspirovala se jí už v roce 2004 při natáčení alba, pojmenovaného rovněž „Autopohádky.“

A máme tu závěrečné shrnutí. Jako film pro děti můžu „Autopohádky“ doporučit bez výhrad s tím, že starší ročníky ho sice nejspíš zhlédnou bez neustálého znuděného sledování hodinek, nicméně se asi občas neubrání pochybnostmi nad vkusem a preferovaným humorem našich nejmladších. Znovu ale zopakuji věc již výše uvedenou, pokud se jakkoliv zajímáte o animované filmy, máte tady krásnou možnost vidět úroveň českých studií v různých technikách, což může pro někoho představovat docela dobrý důvod, proč se filmem zabývat. Jinými slovy, jste-li hrdými majiteli dětí či studia v oblasti animace, návštěvou kina rozhodně nic nezkazíte.